Desítky milionů Arabů byly na jaře svědky svržení Saddáma Husajna a v jeho pádu spatřovaly zrcadlení své vlastní situace. A právem, neboť transformace Iráku může představovat první krok ke svržení ,,Arabské zdi" - neviditelné bariéry politického autoritářství a strnulosti, jež region uzavírá do izolace stejně nepochybně, jako kdysi Evropu dělila Berlínská zeď.

Dnešní arabský status quo nemůže vzhledem k hlubokému neklidu Středního východu dlouho vydržet. Co jej ale nahradí? Existují tři ponuré možnosti: onen typ anarchie, jež Usámu bin Ládinovi umožňoval zdárně se rozvíjet v Afghánistánu, ten druh občanských válek, jenž zpustošil Alžírsko a Súdán, a nové saddámovské autoritářství.

Pro uskutečnění těchto scénářů nemusí svět udělat nic, stačí čekat a sledovat, jak se dnešní status quo rozkládá a utápí v chaosu. Naskýtá se ovšem i pozitivní alternativa: reformy vedoucí k prosazení právního řádu, práv jednotlivců, robustnější občanské společnosti a demokratizace napříč arabským světem.

V poslední dekádě či dvou byl arabský svět relativně stabilní. Atentáty, převraty a sociální nepokoje, které oblasti vévodily v letech 1945 až 1990, se prakticky vytratily, přičemž dvěma zásadními výjimkami byly irácká invaze do Kuvajtu a palestinsko-izraelský konflikt.

Přesto tato relativní stabilita přinesla pouze neúspěšné vlády, záporný růst, vzestup radikálního islámu a čím dál víc represí. Taková neschopnost rozvoje je živnou půdou beznaděje a nihilistické touhy po násilí. Jak mi řekl jistý arabský mladík, když popisoval svou vlast: ,,Naše země neinvestuje do mladých lidí, nemáme tu uplatnění, nikdo nás nepotřebuje. Tohle místo bych docela dobře mohl zapálit a bez lítosti se odstěhovat."

Jak může Střední východ zastavit své sklouzávání do propasti? Muslimové už vyzkoušeli většinu moderních politických vyznání: socialismus (Alžír, Egypt, Irák, Libye, Sýrie a Jemen), komunismus (Jižní Jemen), státní kapitalismus kombinovaný s monarchií (státy Perského zálivu, Jordánsko a Maroko). Experimentovali i s domácími ideologiemi - násirismem, baasismem a chomejnismem. Téměř jedinou v oblasti nevyzkoušenou ideologií je liberální kapitalistická demokracie.

Kuvajt a další království v regionu - Bahrajn, Katar, Omán a SAE - by při prosazování liberálního přístupu mohly být nejjistější sázkou, vzhledem k dnes už tolerantní povaze jejich králů a emírů. Požadavek rezignace Saddáma Husajna vznesený před americkou invazí šejkem Zajdem ibn Sultánem al-Nahajánem ze SAE naznačuje, že alespoň někteří arabští lídři jsou připraveni uvítat ve svém regionu dalekosáhlé změny.

Životaschopná reforma v Saúdské Arábii naproti tomu čelí mnohem větším překážkám. Královská rodina Saúdovců nedokázala kvůli vnitropolitickým zájmům podpořit USA v Iráku. Náboženské zákony i jejich povaha - klíčová pro legitimitu režimu - podrývají pozici liberálních sil a mnozí obyvatelé země se obávají, že tlaky doprovázející náboženskou a politickou reformu povedou k explozi. Seriózní reakce saúdskoarabského režimu na útok proti civilnímu objektu v Rijádu letos v květnu představuje alespoň záblesk naděje, že snad Saúdovci reformu pochopí jako svou jedinou naději na přežití.

V Jordánsku si reforma vyžádá nalezení nové rovnováhy v sociální struktuře země, k níž by měli mít větší možnost smysluplně politicky přispět jordánští Palestinci. Ti se ale nejprve budou muset vědomě rozhodnout pro přijetí Jordánska za svou vlast.

Sekulární státy Středního východu čelí odlišným problémům. Kdysi významná vůdčí role Egypta v arabském světě vybledla, když se vliv přesunul do Kataru, SAE, dokonce do Sýrie - a teď eventuálně i do demokratického Iráku. Egypt může vůdčí úlohu získat zpět, jedině pokud region povede směrem ke kulturní obrodě, liberalismu, demokracii, reformě vzdělávání a hospodářskému rozvoji.

Egyptské dějiny by takové roli mohly být oporou. Monarchie byla roku 1952 svržena nenásilně a země už 250 let prokazuje schopnost vytvářet jak radikální, tak reformistické politické směry. Osud reformy v Egyptě bude skutečně v některých ohledech znamenat buď zkázu, nebo renesanci arabského světa.

Sýrie měla přímý zisk z obchodu s Irákem a z poplatků za přepravu ropy, zatímco Saddámův pád obrátil pozornost k záležitostem, které režim raději drží v ústraní: k úloze Sýrie v Libanonu, syrské podpoře Hizballáhu a některým palestinským organizacím, vládě jedné strany a porušování lidských práv.

Sýrie si především přeje vyhnout se americkému reformnímu plánu a udržet domácí status quo. Režim tedy doufá, že se Irák stane vojenskou pastí, což USA přiměje požádat Sýrii o pomoc. Pokud ale Bašár Asád chce, aby se Sýrie vyhnula hlubšímu propadu do chudoby a bezvýznamnosti, musí se chopit politické, kulturní a hospodářské liberalizace. Asád je schopen provést odvážné kroky, ale je pod tlakem zřízení, které zdědil (a jehož je plodem).

Pro sekulární režimy, jako je ten Asádův, ani pro monarchické režimy Středního východu nepředstavuje reforma nutně sebezáhubu. Jak předvedlo Mexiko a postkomunistická Evropa, bystré elity se dokáží znovu objevit, jakmile se politický systém změní. Írán si ovšem takový luxus dopřát nemůže.

Íránci po reformě touží, což se odrazilo ve dvou drtivých volebních vítězstvích prezidenta Chatámího. Avšak zatvrzelý odpor vládnoucích mulláhů i vůči sebemírnějším změnám naznačuje, že si uvědomují, že vážné reformy jejich vládu ohrozí. Přesto šance na reformu nebyly nikdy větší, neboť ji požaduje početná mladá íránská populace. Tak silná sociální a kulturní hnutí požadující změnu dosud v žádné arabské zemi nevznikla.

Domácí reformy ale jsou jen polovinou bitvy. Druhou částí je zajištění míru mezi Palestinci a Izraelci. Reforma nemůže uspět během střetu, který posiluje extrémisty a nenávist. Je zapotřebí strhnout všechny zdi, které regionu brání v integraci do moderního globálního společenství.

Copyright: Project Syndicate, listopad 2003.

Z angličtiny přeložil David Daduč