WASHINGTON, DC – Po zveřejnění zprávy amerických tajných služeb National Intelligence Estimate, podle níž Írán svůj program vývoje jaderných zbraní přerušil, se vyhlídky na vojenský střet s Bushovou administrativou rozptýlily. Nebezpečí ale není minulostí, protože Írán se výroby jaderných zbraní nezřekl a svůj obohacený uran by nakonec mohl jako jejich palivo použít.

Všechny strany potřebují najít recept na řešení problému dřív, než začne znovu hrozit, že propukne v nový konflikt. Západní diplomacie se jako na klíč k rozřešení krize v posledních letech zaměřovala na íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínedžáda. Tento přístup ale je slepou uličkou.

Připomeňme si osud dvou Ahmadínedžádových přímých předchůdců. Muhammad Chátamí (1997-2005) se pokusil zavést dramatickou politickou reformu a Akbar Hášemí Rafsandžání (1989-97) se snažil otevřít íránskou ekonomiku Západu. Ani jeden neuspěl, poněvadž íránští prezidenti zemi neřídí. Řešení nukleárního dilematu – a všech dalších problémů v zahraničních vztazích Íránu – je v rukou Nejvyššího vůdce ajatolláha Alího Chameneího.

V rámci svých povinností Chameneí působí jako vrchní velitel vojsk, řídí tajné služby a dosazuje ředitele státních sdělovacích prostředků. Jím jmenovaní kandidáti fakticky řídí většinu ministerstev a přední íránská města.

V diplomacii Chameneí obvykle postupuje důmyslným, ale patrným způsobem. Vysílá k jednáním různé diplomaty s vzájemně si odporujícími pokyny. Každý z nich tvrdí, že vystupuje se zmocněním Nejvyššího vůdce, ale nakonec se nedokáží k ničemu zavázat, protože nemají potuchy, co vlastně Chameneí chce. Po čase jsou odvoláni a do terénu je vyslána nová sestava zástupců.

Aby vévodil rozhodovacímu procesu, Chameneí upřednostňuje slabé prezidenty. Ahmadínedžád není výjimkou. Jeho politická základna uvadla kvůli prohlubující se íránské hospodářské krizi, již konflikt se Západem ohledně jaderné problematiky zesiluje. Jeho podpora pro parlamentní volby plánované na příští březen se zdá obzvlášť slabá, což západní pozorovatele nesporně potěší. Ani na výsledcích voleb ale nesejde: parlament má na íránskou zahraniční politiku také jen chabý vliv.

Někteří západní diplomaté roli Nejvyššího vůdce chápou. V praxi má ale diplomacie Západu sklon Chameneího přehlížet, on však sabotuje každou snahu jej coby nejvyššího arbitra íránské politiky obejít. To může zčásti vysvětlovat, proč byl Chameneí vůči vyjednávání se Západem doposud nedůvěřivý. Západ podle všeho nechápe, kdo má moc. Někteří analytici tvrdí, že snahy bývalého prezidenta Billa Clintona dosáhnout s Íránem průlomu neuspěly proto, že se obracely k íránským prezidentům.

Západ by se měl poučit z příkladu ruského prezidenta Vladimíra Putina, který do Íránu nejel, dokud mu nebyla povolena přímá schůzka s Chameneím, během níž Putin údajně předložil návrh na řešení bezvýchodné situace v jaderné otázce. Odpověď sice ještě nepadla, přesto se zdá, že nastal určitý posun mezi Ruskem a Íránem ohledně dodávek jaderného paliva pro kontroverzní íránské reaktory.

Ovšemže, Chameneí se zdráhá setkávat se nemuslimskými zahraničními lídry. Jen proto by však Západ neměl ustupovat od snah jej oslovit přímo nebo jej donutit k veřejnému jmenování zástupců, kteří budou se Západem vyjednávat.

Jedním americkým politikem, který chápe jak s íránskou mocenskou strukturou pracovat, je bývalý kongresman Lee Hamilton, který v současnosti řídí Středisko Woodrowa Wilsona. Když byla v Íránu zatčena výzkumnice z jeho ústavu Háleh Esfandíaríová, Hamilton napsal Chameneímu a požádal jej o propuštění na základě humanitárních důvodů. Chameneí odpověděl – údajně to bylo poprvé, co odpověděl Američanovi – a Esfandíaríová byla během několika dní propuštěna.

Pro Chameneího by nebylo snadné ignorovat přímé pozvání z USA k jednání o zásadních zájmech Íránu. Jeho zřetelnou prioritou není osud konkrétních íránských politiků, nýbrž přežití islámské republiky. Zatímco s Ahmadínedžádem je pro Západ kvůli jeho apokalyptickým vizím těžké jednat, Chameneí nechce klopýtnout a padnout do vojenského střetu se Západem, který by Írán destabilizoval a mohl by vést k pádu režimu.

Chce-li Západ s Íránem vyřešit otevřené otázky, měl by jednat s dostatečně mocnou osobou, která dokáže uzavírat dohody a uskutečňovat ústupky. Touto osobou není Ahmadínedžád, ale Chameneí.