CAMBRIDGE – Ekonomové kdysi říkali vládám, ať napraví svou politiku. Dnes jim říkají, ať napraví své instituce. Jejich nová reformní agenda zahrnuje dlouhou řadu cílů včetně snížení korupce, zlepšení vlády zákona, zvýšení zodpovědnosti a efektivity veřejných institucí a posílení přístupu a hlasu občanů. Skutečná a trvalá změna je údajně možná pouze transformací „pravidel hry“ – způsobu fungování vlád a jejich vztahu k soukromému sektoru.

Dobré vládnutí je samozřejmě nezbytné v tom, že dává domácnostem větší přehled a investorům lepší záruky, že si za své úsilí mohou zajistit výnos. Důraz na styl vládnutí má další účinek také v tom, že pomáhá přesouvat ohnisko reformy směrem k veskrze žádoucím cílům. Tradiční doporučení, jako jsou volný obchod, konkurenční měnové kurzy a zdravá fiskální politika, jsou užitečné pouze do té míry, do jaké zajišťují jiné žádoucí cíle, například rychlejší hospodářský růst, nižší chudobu a větší spravedlnost.

Naproti tomu nesporná důležitost vlády zákona, průhlednosti, hlasu veřejnosti, zodpovědnosti nebo efektivní vlády je zcela zřejmá. Dokonce bychom mohli říct, že dobré vládnutí je samo o sobě rozvojem.

Velká část diskuse kolem reforem vládnutí bohužel nerozlišuje mezi vládnutím jako cílem a vládnutím jako prostředkem. Výsledkem jsou pomýlené úvahy a nevhodné reformní strategie.

Ekonomové a humanitární organizace by byli užitečnější, kdyby upřeli pozornost k tomu, co by se dalo nazvat „vládnutím s malým V“. To vyžaduje odklon od širší agendy vládnutí směrem k reformám konkrétních institucí s cílem zaměřit se na svazující omezení růstu.

Chudé země trpí řadou růstových omezení a efektivní reformy řeší ta nejvíce svazující. Obecně řečeno může špatné vládnutí svazujícím způsobem omezovat v Zimbabwe a několika dalších zemích, ale nikoho neomezovalo v Číně, Vietnamu nebo Kambodži – tyto země rychle rostou navzdory špatnému vládnutí – a dozajista nikoho neomezuje v Etiopii, Jihoafrické republice, Salvadoru, Mexiku nebo Brazílii.

Široká reforma vládnutí není pro růst zpravidla nezbytná ani dostatečná. Nezbytná není proto, že tím, co ve skutečnosti funguje, je odstraňování jednoho svazujícího omezení za druhým, ať už jde o stimuly na nabídkové straně v zemědělství, úzká místa v infrastruktuře nebo vysoké úvěrové náklady. A dostatečná není proto, že plody reformy vládnutí se bez doprovodného růstu sklízejí jen těžko. Jakkoliv mohou být vláda zákona a podobné reformy z dlouhodobého hlediska pro růst obecně žádoucí, jen zřídkakdy si v rámci růstové strategie zasluhují prioritu.

Vládnutí s malým V se místo toho zaměřuje na takové institucionální aranžmá, které dokáže nejlépe uvolnit růstová omezení. Předpokládejme například, že za svazující omezení v určité ekonomice stanovíme makroekonomickou nestabilitu. V předešlé éře by ekonomický poradce možná doporučil určitou konkrétní fiskální a monetární politiku – snížení fiskálních výdajů nebo úvěrový strop – s cílem obnovit makroekonomickou rovnováhu.

Dnes by poradce doplnil tato doporučení dalšími, která mají více institucionální povahu a zásadně souvisejí s vládnutím. Mohl by se zasadit o nezávislost centrální banky s cílem redukovat politické vměšování a o změnu rámce pro řízení fiskální politiky – například stanovování fiskálních pravidel nebo umožnění hlasovat u rozpočtových návrhů pouze metodou ano/ne.

Makroekonomická politika je oblastí, v níž ekonomové hodně přemýšlejí o institucionálních podmínkách. Totéž platí i o několika dalších oblastech, jako jsou školská politika nebo regulace telekomunikací.

V jiných oblastech, jako jsou obchod, zaměstnanost nebo průmyslová politika, je převažující styl uvažování buďto naivní, nebo neexistující. Je to škoda, protože chápání podstatných otázek, profesionální posedlost pobídkami a pozornost věnovaná neočekávaným důsledkům zajišťují ekonomům přirozenou výhodu při koncipování takového institucionálního uspořádání, které bude podporovat zmíněné cíle a současně minimalizovat deformace v chování.

Koncipování vhodného institucionálního uspořádání vyžaduje také znalost místních poměrů a kreativitu. Je pravděpodobné, že co funguje v jednom prostředí, nebude fungovat v jiném.

Zatímco liberalizace dovozu funguje dobře při integraci do světové ekonomiky, kdy dovozně-konkurenční zájmy nejsou silné a měna pravděpodobně nebude nadhodnocena, za jiných okolností budou mnohem lépe fungovat exportní dotace nebo zvláštní ekonomické zóny. Stejně tak i nezávislost centrální banky může být skvělý nápad v situaci, kdy je svazujícím omezením měnová nestabilita, avšak selže v případě, že skutečným problémem je nízká konkurenceschopnost.

Typ institucionální reformy, který prosazují mimo jiné Světová banka, MMF a Světová obchodní organizace, je bohužel zaujatý ve prospěch nejlepšího praktického modelu, jenž předpokládá, že lze stanovit sadu všeobecně vhodných institucionálních aranžmá, a pokládá přibližování se k nim za veskrze žádoucí. Nejlepší praktické instituce jsou však již z podstaty nekontextové a nemohou brát v úvahu místní složitosti. Pokud nabídku dostupných institucionálních možností nerozšiřují, nýbrž zužují, pak prokazují dobrému vládnutí medvědí službu.

Dobré vládnutí je dobré samo o sobě. A pokud si vezme na mušku svazující omezení, může být dobré i pro růst. Příliš silné zaměření na široká témata, jako jsou vláda zákona a zodpovědnost, zvyšuje riziko, že politici budou nakonec bojovat s větrnými mlýny a přehlížet přitom konkrétní výzvy, které jsou spojené s vládnutím a nejtěsněji souvisejí s hospodářským růstem.