NEW YORK – Právě jsem se vrátil z Indie, kde jsem měl přednášku v indickém parlamentu, ve stejném sále, kde nedávno hovořil americký prezident Barack Obama. Zemí právě zmítal skandál. Kvůli gigantickému podvodu na ministerské úrovni odteklo mnoho miliard dolarů ze sektoru mobilních telefonů k jednomu zkorumpovanému politikovi.

Několik poslanců však zarazilo také zjištění, že když k nim Obama promlouval, četl z „neviditelného“ čtecího zařízení. To vedlo publikum k mylnému domnění, že americký prezident hovoří spatra, kteréžto umění se v Indii vysoce cení.

Obě epizody byly pokládány za jistou formu korupce: jedna se týkala peněz, druhá podvodu. Oba prohřešky očividně nelze co do morální pokleslosti srovnávat. Obamova epizoda však dokládá, že při hodnocení zkorumpovanosti určité společnosti existují významné mezikulturní rozdíly.

Organizace Transparency International a příležitostně i Světová banka s oblibou hodnotí země podle míry korupce, přičemž sdělovací prostředky poté ustavičně citují, jak si daná země stojí. Kulturní rozdíly mezi zeměmi však podkopávají legitimitu podobných hodnocení – která jsou koneckonců založená na průzkumech mezi veřejností. To, co udělal Obama, je ve Spojených státech docela běžná praxe (i když od řečníka jeho kvalit by člověk možná očekával více); v Indii tomu tak není, neboť podobná metoda se zde pokládá za odsouzeníhodnou.

Korupce v Indii rozhodně existuje, stejně jako v téměř každé jiné zemi. Zároveň však v Indii existuje kultura, v níž lidé běžně předpokládají, že všichni veřejní činitelé jsou zkorumpovaní, pokud nedokážou opak. I slepec zde poví člověku z Transparency International: „Na vlastní oči jsem viděl, jak bere úplatek.“ Jeden význačný indický úředník, muž neposkvrněného charakteru, mi jednou prozradil, co mu kdysi řekla jeho matka: „Věřím, že nejsi zkorumpovaný, jen proto, že jsi můj syn!“

Pokud se tedy zeptáte Indů, zda je jejich vláda poznamenaná rozsáhlou korupcí, s gustem vám odpovědí: ano! Jejich nevázané odsudky však zkreslují globální hodnocení Indie oproti empiričtěji zaměřeným zemím.

Podobné zkreslení pramení také z občasné tendence pokládat politický klientelismus jinde za zkorumpovanější než podobné praktiky doma. Když například vypukla finanční krize ve východní Asii, následovala systematická snaha svalit vinu na postižené země: jejich ekonomiky prý nějakým způsobem ochromil „klientský kapitalismus“! Známí a mecenáši východoasijských politiků byli jinými slovy „klienti“, zatímco známí a mecenáši amerických představitelů jsou „přátelé“?

Ve skutečnosti bylo zřejmé, že viníky jsou Mezinárodní měnový fond a americké ministerstvo financí, které podněcovaly přesun na konvertibilitu kapitálového účtu, aniž chápaly, že argumenty pro volné kapitálové toky se symetricky neshodují s argumenty pro volný obchod.

Tam, kde však lze jednoznačně nalézt rozsáhlou korupci, což bývá často možné, je nutné si uvědomit, že to není kulturní danost. Naopak je to mnohdy výsledek politiky, která ji přiživovala.

Indie měla v 50. letech státní službu a politickou vrstvu, které jí záviděl celý svět. Pokud se to dnes zdá šokující, musí se příčiny ztráty této výhody hledat ve všeprostupující „vládě povolenek“, kdy se vyžadovala povolení na dovoz, výrobu i investice, a tato praxe postupně narostla do olbřímích proporcí. Vysocí úředníci rychle zjistili, že povolení lze směňovat za protislužby, zatímco politici viděli v tomto systému prostředek, jak pomoci důležitým finančním podporovatelům.

Jakmile tento systém zapustil kořeny, prosákla korupce směrem dolů, od vysoce postavených úředníků a politiků, kteří se dali podplatit, aby udělali, co by neměli, k nižším úředníkům, kteří nedělali, co by měli, dokud nedostali úplatek. Úředníci nezveřejnili spisy nebo vám nevydali rodný list či výpis z katastru nemovitostí, pokud jste je nepodmazali.

Dokáže-li však politika vytvářet korupci, pak ve stejné míře platí, že náklady korupce se budou s konkrétními politikami lišit. V Indii a Indonésii byly náklady korupce obzvláště vysoké, poněvadž v těchto zemích vytvářela politika monopoly, které vydělávaly na nedostatku, a tyto výdělky byly posléze alokovány rodinným příslušníkům veřejných činitelů.

Taková „korupce vytvářející rentu“ je docela drahá a podkopává růst. Naproti tomu v Číně funguje převážně „korupce s dělbou zisku“, v jejímž rámci získávají rodinní příslušníci podíl v určitém podniku, takže se jejich výdělky zvyšují s rostoucím ziskem firmy – tento typ korupce podporuje růst.

V dlouhodobém měřítku jsou oba typy korupce samozřejmě škodlivé pro respekt a důvěru, které dobrá vláda vyžaduje, což může samo o sobě podkopat hospodářskou výkonnost. To nás však nezbavuje zodpovědnosti definovat korupci náležitým způsobem – a brát v úvahu zjevné a důležité kulturní rozdíly v jejím chápání.