Friday, October 31, 2014
0

Německé fiskální bláhovosti

PRINCETON – Po celém světě explozivně rostou schodky veřejného sektoru. Vlády se vyrovnávají s rozsáhlými výdaji za záchranu bank a podniků postižených finanční a hospodářskou krizí. Panuje všeobecný konsenzus, že keynesiánský stimul je nezbytný. Přitom se tvůrci politik s rostoucí nervozitou poohlížejí po „strategii úniku“. Vědí, že s deficity nemohou hospodařit navěky, ale nechce se jim ohlásit, kdy má bolestivý odklon začít.

Německo je jiné, a to nikoli proto, že teď neutrácí, ale kvůli tomu, jak hovoří o budoucnosti. Německá vláda při výpadu proti schodkům a ve snaze zformulovat jasnou únikovou strategii zvolila obzvlášť agresivní postup. Kancléřka Angela Merkelová kritizuje Federální rezervní systém Spojených států a Bank of England za „kvantitativní uvolňování“, které centrálním bankám v praxi umožňuje monetizovat mnoho typů vládních i nevládních dluhů. Německé vládě se také podařilo prosadit ústavní zákon požadující, aby vládní deficit do roku 2016 nepřesahoval 0,35% HDP a aby byl do roku 2020 eliminován.

Jak útoky na přespříliš uvolněné centrální banky, tak snahy o snížení vládního dluhu jsou v Německu nesmírně populární. Ekonomové z celého světa (včetně Německa) je však v hojné míře pranýřují jako nesmysl.

Merkelová není prvním německým politikem, který si osvojil tvrdý postoj vůči měnové politice a zadluženosti – a není první ani v tom, že čelí záplavě mezinárodní kritiky. Když se svět na konci 70. let potýkal se směsí stagnujícího růstu a inflace, kancléř Helmut Schmidt britským, francouzským a americkým lídrům neústupně pověděl, že jejich schodky jsou nesprávné a nebezpečné. Byl přesvědčen, že řešením stagflace „je, že ti, kdo mají deficity, by se jich měli zbavit“. Schmidtovi vysoce postavení kolegové jej začali pokládat za arogantního.

Nejzjevnějším vysvětlením tohoto německého svérázu je posedlost poučeními z německých dějin, obzvláště ze dvou epizod pádivé inflace ve dvacátém století, během nichž držitelé peněžních aktiv přišli o majetek. Velká inflace na počátku 20. let 20. století, která vyvrcholila hyperinflací, během níž se ceny měnily několikrát za den, rozložila střední třídy a zplodila politickou nestabilitu, která nakonec otevřela cestu pro Hitlerův vzestup. Hitler opakovaně přislíbil, že k potlačení inflace využije všech prostředků, ale jeho militarismus také vedl k rozprášení úspor.

Přestože i druhou z těchto epizod měnové destrukce zažili jen velmi staří lidé, jejich politická váha je stále značná. V březnu roku 2009 titulek hojně čteného německého časopisu Bild varoval před inflací v době, kdy všechny cenové signály ukazovaly opačným směrem. Merkelová má bystré politické čivy a její reakce souzní s hlubokým naladěním společnosti.

Druhé vysvětlení německé politiky je demografické. Rozpočtová omezení se zamlouvají nejen starším lidem, ale obzvlášť přitahují mladé lidi, kteří se obávají, že budou nuceni hradit výdaje za péči o čím dál starší a závislejší populaci.

Existuje ještě třetí vysvětlení konkrétního postoje Německa. Jelikož vlády po celém světě (včetně vlády německé) hromadí na mírové doby bezprecedentní výše dluhů, trhy se obávají o udržitelnost. Některé země náchylné ke krizi, například Lotyšsko, už nedokážou další dluh prodat. Ale i velké a stabilní země jako Británie a USA zjišťují, že aukce vládních dluhopisů jsou čím dál problematičtější. Narůstá nervozita velkých investorů, zejména rezervních fondů asijských zemí.

Pevně daný mechanismus, který zajistí, že hromadění dluhu nebude pokračovat donekonečna, je přitažlivý jako způsob jak se vyhnout čím dál náročnějšímu soupeření o finance. Německo bude vypadat jako aktér s lepším úvěrovým rizikem, což mu umožní snazší a levnější financování současného rozpočtového deficitu.

Předepíše-li se vyrovnaný rozpočet zákonem, zjevně to obsahuje jistou míru blufování. Okázalé sliby lepšího chování jednou v budoucnu nejsou úplně věrohodné, třebaže často mívají jistý krátkodobý dopad. Kongres USA přijal v roce 1985 Grammův-Rudmanův zákon, který pro případ schodků zajistil automatické výdajové škrty. Soudně byl sice prohlášen za neústavní, ale zahájil proces konsolidace rozpočtu.

Maastrichtská kritéria Evropské unie, která nepovolují deficity přesahující 3% HDP, patří do téže kategorie: jde o opatření, které by bylo možné uvolnit, neboť politický tlak se změnil, ale které zprvu skutečně přispělo ke snížení schodků a výpůjčních nákladů.

Skutečný problém německého opatření nespočívá ani tak v chatrnosti znalostí o tom, jak bude svět vypadat v roce 2016 či 2020, jako spíš v tom, že Německo je politicky a ekonomicky vázané na evropskou integraci, a tedy spjaté se státy s naprosto odlišnými rozpočtovými vyhlídkami a prioritami. Pro Německo tudíž nemá valný smysl zápasit o pevnější rozpočty, než jaké mají sousedé: všechny evropské státy jsou vzájemně provázané. Když si Němci ústavními rozpočtovými zákony svážou ruce, v důsledku je vlastně rozvážou svým sousedům.

Evropské měnové sjednocení 90. let měla doprovázet fiskální konvergence a harmonizace. Když se rozpočty pohybují různými směry, tlaky se přesouvají k regionálním politikám (aby se příjmy přerozdělovaly) a měnovým politikám (aby se povzbudil růst). Vyhlídky na třenice mezi členskými zeměmi EU se vyhrocují. Největší nadějí pro Německo je, že lidé – jak němečtí voliči, tak manažeři čínských fondů – vezmou tyto sliby vážně teď, ale za deset let už na ně zapomenou.

Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured