Friday, October 24, 2014
0

Německo není Čína

ROTTERDAM – Není sporu, že finanční krize a navazující recese, které světovou ekonomikou zmítají od roku 2008, jdou alespoň zčásti na vrub globálním nevyváženostem v obchodě a kapitálových tocích. Ne všechny nevyváženosti jsou si ale navzájem rovny, takže je důležité poměřovat důsledky platebních bilancí jednotlivých zemí na globální ekonomickou stabilitu a prosperitu.

Konvenční pojetí vývinu krize je dobře známé: rostoucí ceny nemovitostí ve Spojených státech počátkem nového tisíciletí roztáčely soukromou spotřebu, navzdory vlažnému růstu mezd. Společně s rozšiřujícím se rozpočtovým deficitem USA nabobtnal americký deficit běžného účtu, už dříve rozsáhlý, který se zrcadlově odrážel v kynoucích externích přebytcích v Číně a vzhledem ke stoupajícím cenám ropy také v zemích, jako jsou Spojené arabské emiráty.

Evropa se naproti tomu zdála báječně rovnovážná, přinejmenším na povrchu, ať už člověk uvažoval nad 27 členskými zeměmi Evropské unie anebo 16 členy eurozóny. Zatímco USA hospodařily se schodky běžného účtu ve výši až 6 % HDP, schodek – případně přebytek – EU a eurozóny zřídka přesahoval 1 % HDP.

V uplynulém roce se však zcela jasně ukázalo, že to všechno byla jen iluze. Pod povrchem se hromadily obrovské nevyváženosti, které v zemích na okraji eurozóny vyústily v boom nemovitostí poháněný dluhy. Německo a Nizozemsko hospodařily s přebytky v rozsahu 7 až 9 % HDP, čímž běžný účet eurozóny jako celku vyvažovaly. Nejpozději v roce 2006 však už deficit běžného účtu Portugalska, Španělska a Řecka dosahoval 9 % HDP a víc.

Vztah mezi USA a Čínou se podobá vztahu mezi zásilkovým prodejcem a nepříliš solventním zákazníkem. Nejlidnatější země světa je největším zahraničním věřitelem americké vlády a podniků, jež americká vláda finančně zaštiťuje, například Fannie Mae a Freddie Mac. Oficiální devizové rezervy Číny přesahující 2,5 bilionu dolarů, které pramení z dvouciferných přebytků běžného účtu a z kapitálových přílivů, se většinou investují do dolarových dluhopisů.

Někteří komentátoři tvrdí, že Německo hraje v eurozóně tutéž úlohu jako Čína v „Čimerice“, což je termín zavedený Niallem Fergusonem a Moritzem Schularickem k popisu symbiotického hospodářského a obchodního vztahu mezi Čínou a USA. Pokud se člověk zaměří výhradně na oblast běžného účtu platební bilance, může to tak vypadat. V roce 2007, kdy externí přebytek Německa dosáhl rekordních 7,5 % HDP, měla země největší bilaterální přebytek s USA (29,5 miliardy eur) a dále se Španělskem, Francií, Velkou Británií a Itálií. Největší bilaterální schodek (21,2 miliardy eur) zaznamenala s Čínou a dále s Norskem, Irskem a Japonskem.

Německo ale nehromadilo zahraniční rezervy tak jako Čína. Právě naopak, německé zahraniční rezervy se naopak v letech 2000 až 2008 ztenčily. Čína je obrovský příjemce přímých zahraničních investic (PZI), kdežto Německo je velký vývozce PZI. V roce 2008 čistý příliv PZI do Číny činil celkem 94 miliard dolarů, naproti tomu čistý tok PZI z Německa dosáhl 110 miliard dolarů.

Čisté PZI skutečně tvoří asi třetinu kapitálového účtu Německa. Víc než polovina těchto investic směřuje do jiných zemí EU a dalších 30 % putuje do USA. Podle Bundesbank jsou německé PZI zodpovědné za téměř šest milionů pracovních míst v zahraničí. Toto číslo nezahrnuje další pracovní místa vyplývající ze zvýšené ekonomické aktivity v regionu.

Německý přebytek je tedy méně škodlivý než čínský, neboť se využívá k investicím, které pěstují přírůstky produktivity, hospodářský růst a tvorbu pracovních míst – a často zahrnují technologické transfery přispívající k rozvoji lidského kapitálu.

Na druhé straně čínský přebytek, silně vychýlený směrem k americkým vládním dluhopisům, podporuje v prvé řadě soukromou spotřebu – proces, který vrcholil zkraje nového milénia, když snížení daní provedené Bushovou vládou, společně s hotovostními výplatami při refinancování hypoték a nákupy proti hodnotě domu, proměnilo svrchovaný dluh USA ve spotřebitelský úvěr. Jistěže, poptávka vyvolávaná čínskými úvěry také podporuje hospodářský růst, ale zejména v Číně, vzhledem k boomu exportu do USA.

Jelikož velká část silných poválečných ročníků půjde v Německu během nadcházející dekády do penze, země má opodstatněný důvod šetřit. Při vědomí ubývajících pracovních sil a už dnes vysokého poměru kapitálu k pracovním silám je pochopitelné, že němečtí investoři nenacházejí mnoho domácích investičních příležitostí a raději investují v zahraničí.

Je samozřejmě nešťastné, že německé banky a penzijní fondy půjčují peníze silně zadluženým zemím, jako je Španělsko, Řecko a Portugalsko, za přehnaně příznivých podmínek, čímž nafukují bubliny, které nakonec musí prasknout. Tak jako u každého jiného věřitele, který neuváženě investuje, je namístě, aby banky a penzijní fondy za svá rozhodnutí zaplatily.

Nicméně rozdíly mezi Čínou a Německem jsou podstatnější než podobnosti – především ve způsobech, jimiž zužitkovávají své přebytky. Házet do jednoho pytle všechny země hospodařící s přebytky – anebo zase všechny schodkové země – nám při hledání cesty k opětovnému nalezení rovnováhy ve světové ekonomice nepomůže.

Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured