Evropská jednota je nedělitelná. Když je zastrašován nebo ostrakizován jeden národ, pozbývají svobody všichni. Dosvědčuje nám to každý aspekt naší sdílené kultury, ne-li minulé století vyplněné společným utrpením.

Prvořadým cílem Evropské unie tedy je prosazovat stabilitu a bezpečnost prostřednictvím dynamické struktury vzájemné ekonomické a politické závislosti, na níž mají vlastní zájem všechny národní státy. Takováto struktura ovšem dnes chybí mezi EU a Ruskem, k újmě všech zemí, jež leží mezi nimi. Je proto nezbytné, aby Německo z tohoto tématu učinilo ústřední záležitost svého předsednictví EU, které právě začíná.

Vzhledem k pokladně nadouvané vysokými cenami ropy a zemního plynu se Rusko opět agresivně staví před malé a stále relativně slabé státy, které před 15 lety prchly se sovětské říše. S ohledem na zbylé hospodářské a institucionální vazby zrodivší se za sovětské éry, vnější vliv Ruska v tomto regionu zůstává obrovský. Rusko však i dnes rozšiřuje svou moc nad energetickými trhy za hranicemi svých nejbližších sousedů.

Vztah Evropy k Rusku je natolik důležitý, že by se neměl rozvíjet ad hoc způsobem prostřednictvím bilaterálních ujednání. Dnešek je okamžikem největší flexibility Evropy; jak roste závislost na ruských energetických dodávkách, síla pák EU slábne. Evropskou strategií tedy nemůže být historicky mnohokrát prošlapaná cestička nejmenšího odporu.

Želbohu, od konce studené války se často předpokládá, že nepřátelské záměry Ruska se rozplynuly, a zahraniční politika vůči Rusku se provádí, jako by už neplatily tradiční diplomatické ohledy. Ovšemže však tyto ohledy platí . Povzbuzování hospodářské a politické reformy jsou sice důležité cíle, ale nikdy nesmějí sloužit jako náhražka vážného úsilí o zadržování ruského hluboce zakořeněného expanzionismu.

Jistěže, Rusko má v oblasti, která bývá označována za jeho „blízké zahraničí,“ legitimní bezpečnostní zájmy. Evropská stabilita a oddanost hospodářskému růstu napříč kontinentem ovšem vyžadují, aby se tyto zájmy uspokojovaly bez ekonomického nátlaku a jednostranné intervence.

Životaschopná evropská politika vztahu k Rusku musí připouštět rostoucí závislost Evropy na ruských energetických zdrojích. Postupovat jinak by znevažovalo nejdůležitější otázku: spolehlivost Ruska coby dodavatele energií.

Třebaže ovládá největší světové zásoby plynu, produkce ruského státního monopolu Gazpromu není pro ekonomiku rostoucí o 6% ročně dostatečná. Tři největší těžební pole Gazpromu, která tvoří tři čtvrtiny jeho výroby, jsou v útlumu. Tento domácí nedostatek znamená, že Gazprom nedokáže navýšit dodávky do Evropy, přinejmenším krátkodobě, nemůže-li nakupovat plyn za cenu nižší než tržní od svých východoevropských a středoasijských sousedů a obratem ji za tržní ceny prodávat svým evropským zákazníkům. Zároveň chce Rusko vyhovět i dalším trhům, zejména podél své východní hranice.

Problémem není nedostatek zásob, ale investiční strategie Gazpromu. V posledních letech společnost živě investovala do všeho kromě přípravy ložisek k dobývání. Vybudovala nebo ještě buduje produktovody do Turecka a Německa, převzala ropnou společnost a hledala si záchytné body na evropských distribučních trzích. Místo investic do hledání ropy se Gazprom stal největší mediální skupinou v Rusku. To vše se děje ve jménu budování a podpory národního energetického šampiona, který slouží také jako zahraničněpolitická páka Kremlu.

Současně s neustálým propadem investic do stěžejní činnosti Gazpromu, totiž těžby, je na obzoru krize, která vyžaduje dohled a pomocnou ruku EU. Je potřeba brzdit ctižádost Gazpromu získat kontrolu nad infrastrukturou potrubní a energetické přepravy, kvůli čemuž je potřeba zajistit možnost prosperovat nezávislým producentům. Vskutku, nezávislí producenti už v Rusku tvoří 20% domácího odbytu plynu. Rozšíření jejich těžby a umožnění jejich přímého vstupu na evropské trhy si vyžádá tržní pobídky.

Evropa může pomoci tím, že bude trvat na tom, aby se Rusko účastnilo Evropské energetické charty, která Gazprom vyzývá, aby svým těžebním konkurentům umožnil přístup do ruských produktovodů a aby se všechny spory řešily mezinárodní arbitráží. Evropská konkurenční politika, která zdárně ukáznila obří firmy jako Microsoft, aby podpořila hospodářskou soutěž, by rovněž mohla pomoci proměnit Gazprom v běžného konkurenta.

Evropští lídři by měli vstoupit do upřímných diskusí o tom, kde se evropské a ruské zájmy sbíhají a kde se liší, a tyto diskuse by měly zahrnout i regionální sousedy, již jsou jak těžebními, tak tranzitními státy, jako moje vlast, Ukrajina. Moskva bude politice založené na vzájemném respektu vůči zájmům ostatních rozumět lépe než prostým výzvám k upřímnosti a přátelství.

Rusko by mělo být vítáno v institucích a u dohod, které pěstují spolupráci, s recipročními právy a povinnostmi. Ruské reformy nebudou rozvíjeny, nýbrž bržděny, budou-li se přivírat oči nad politickou a ekonomickou agresí. Namáhavě vybojovaná nezávislost bývalých sovětských republik se nesmí v tichosti stát předmětem obchodu za souhlasu s ruskou touhou po regionální hegemonii.

Ruští lídři mají právo na porozumění světa, neboť musejí bojovat za překonání generací ničivé sovětské vlády. Nemají ovšem právo na sféru vlivu, po níž 300 let bažili ruští carové a komisaři. Má-li být Rusko pro Evropu seriózním partnerem, musí být ochotné společně s výhodami stability akceptovat také povinnosti vůči ní. Jestliže si Evropa chce zajistit prosperitu a energetickou bezpečnost, nesmí požadovat nic menšího.