PAŘÍŽ – Tento komentář jsem začal psát krátce po jednom pozoruhodném výročí. Třetí říjen 1990 byl faktickým datem implementace ohromujícího rozhodnutí přijatého sotva o měsíc dříve. Třiadvacátého srpna odsouhlasila východoněmecká Volkskammer neboli Sněmovna lidu jednostrannou věrnost východoněmeckých spolkových zemí západoněmecké ústavě. Článek 23 spolkové ústavy SRN to sice umožňoval, avšak Volkskammer toto rozhodnutí nekonzultovala ani se západoněmeckou vládou, ani s jejím parlamentem!

Podmínky sjednocení byly později definovány ve smlouvě podepsané v Berlíně 31. srpna 1990 a schválené východoněmeckým i západoněmeckým parlamentem 20. září. Téhož dne byla v Moskvě podepsána mírová smlouva mezi oběma německými státy a čtyřmi vítěznými mocnostmi a 3. října bylo oficiálně ohlášeno sjednocení.

Tyto události, jichž dosáhli tři hlavní aktéři, otřásly světem – a navždy ho změnily. Prvním aktérem byl Michail Gorbačov, který schválil otevření hranic mezi Rakouskem a Maďarskem, čímž odstartoval sled událostí vedoucích až ke sjednocení. A byl to Gorbačov, kdo prohlásil, že sovětská vojska nezasáhnou na podporu v nesnázích se ocitnuvších komunistických režimů proti vůli jejich lidu – toto prohlášení bylo přímo adresováno Německé demokratické republice.

Druhou klíčovou postavou byl západoněmecký kancléř Helmut Kohl, který do těchto pootevřených dveří vtrhl, nedbaje varování spojenců. Třetím aktérem pak byl východoněmecký lid, jenž bez ohledu na rizika hromadně vyšel do ulic, aby demonstracemi postrčil sjednocení kupředu.

Tyto události měly hluboký dopad na vztahy mezi Německem a jeho spojenci. Spojené státy, Velká Británie i Francie si podle všeho myslely, že se vše děje příliš rychle, a že kdyby Německo nepotvrdilo své členství v NATO (což nakonec udělalo), ocitla by se v ohrožení mezinárodní bezpečnost. Několik měsíců totiž panovaly obavy, že Rusko podmíní svůj souhlas se sjednocením odchodem Německa ze Severoatlantické aliance.

Zatímco USA své pochybnosti maskovaly, Velká Británie a Francie nebyly tak klidné. Britská premiérka Margaret Thatcherová se omezila na znepokojená veřejná prohlášení, avšak francouzský prezident François Mitterrand pokládal za nezbytné odjet do východního Berlína na improvizovanou návštěvu, a to navzdory názoru svého ministerstva zahraničí i navzdory velkému nadšení francouzského lidu z německého sjednocení. Mitterrand doufal, že celý proces zpomalí a naváže vyjednávání na nějaké mezinárodní záruky. Jeho úsilí však skončilo fiaskem, na které se v Berlíně vzpomíná dodnes.

Motivem Mitterrandovy „mise“ byla snaha určit, jaká preventivní opatření by se mohla nebo měla přijmout proti potenciálním vrtochům tohoto silného, leč nevyzpytatelného národa. Odpověď byla nakonec zakotvena v Maastrichtské smlouvě, která rozšířila pravomoci Evropské unie i na zahraniční věci a soudnictví a částečně je pozvedla na nadnárodní úroveň.

Velká Británie a Dánsko však trvaly na tom, že tyto nové kompetence nebudou uplatňovány Evropskou komisí, nýbrž jen na mezivládní úrovni, tedy pouze prostřednictvím konsensu. Francie se hlasování nezúčastnila, takže Velká Británie a Dánsko automaticky zvítězily. Evropa měla činit společné zahraničně-politické kroky pouze na základě jednohlasné shody. Politická Evropa se tak stala mrtvě narozeným dítětem právě v okamžiku, kdy měla největší potenciál.

Pro Německo to bylo velké zklamání – zejména proto, že už nemohlo počítat s Francií, svým hlavním spojencem v Evropě. V samotném Německu poškodila neschopnost vytvořit politicky integrovanou federální Evropu prointegrační politické síly a nahlodala morální autoritu válečné generace. Nové Německo a jeho poválečná generace cítily pokušení obnovit sjednocenou, byť osamocenou německou identitu, která bude mít vliv v Evropě i ve světě. V důsledku toho se sjednocené Německo přirozeně spokojilo se starou sférou své dominance, východní Evropou.

Vedoucí představitele Německa však tyto změny znepokojovaly. V září 1994 vydali dva poslanci většinové Křesťansko-demokratické unie politické prohlášení o Evropě, v němž zpochybnili její budoucnost a obzvláště vyhlídku federalismu. Zveřejnění textu se setkalo s tísnivým mlčením, takže proevropské struktury v Německu zůstaly izolované a odrazené.

Joschka Fischer, bývalý šéf Strany zelených a ministr zahraničí Německa, pronesl v květnu 2000 dlouhý projev o nutnosti evropské integrace. Všechny členské státy byly dotázány na evropský federalismus, ale žádný neodpověděl. Francie, na kterou se zraky upíraly nejvíce, setrvala v mlčení, takže Německo znovu získalo pocit, že ho partneři nechali na holičkách.

Proces eroze urychlovaný britskou diplomacií byl v plném proudu. Nakonec zvítězil. Vyhlídka skutečné evropské integrace v zahraničních a obranných otázkách byla popírána na každém kroku během po sobě jdoucích jednání o Amsterdamské smlouvě, Smlouvě z Nice, neúspěšném ústavním projektu a Lisabonské smlouvě.

Čas plynul, generace se měnily. Protože v dnešním Německu nezažil válku nikdo z lidí, kteří mají rozhodující moc v byznysu, financích a vládě, není už evropský projekt pokládán za podmínku společné evropské budoucnosti. Noví lídři vidí Evropu pouze jako obchodní režim. Německá diplomacie zatím aktivně rekonstruuje své hospodářské a kulturní sféry vlivu, a to nejen ve východní Evropě.

Důsledky této ztracené evropské perspektivy vyšly najevo na podzim roku 2008, kdy prvotní impulz kancléřky Angely Merkelové v souvislosti s krizí kolem podřadných hypoték a pádem Lehman Brothers vyzněl nacionalisticky a veskrze antievropsky. Neměl vzniknout žádný společný evropský plán řešení krize a nemělo se žádat o veřejné prostředky. Německo hodlalo své bankovní střadatele ochránit samo a prostřednictvím soukromých nástrojů. Pouze tíživost situace přivedla Německo na následném jednání skupiny G-20 zpět do evropského kruhu.

Dvacet let po dokončení sjednocení se Německo stalo jednou z velkých světových demokracií. Mnozí lidé si přejí, aby bylo ve svých názorech a chování také evropštější. Německo však nenese hlavní zodpovědnost za zabití vize politické Evropy.