Až se představitelé členských zemí NATO sejdou v Istanbulu, velká část rozhovorů se bude týkat sporů mezi Amerikou a Evropou ohledně Iráku. Evropa však není sama, komu se Spojené státy pod vedením prezidenta George W. Bushe odcizily. Na obrovském seznamu netušených důsledků pramenících z amerického fiaska v Iráku figuruje i klíčová skutečnost, že v celé latinské Americe je na vzestupu antiamerikanismus, což přináší bezpočet dopadů na politiku regionu.

Paralela s Evropou zde ovšem nekončí. Před nástupem Bushovy administrativy se různí američtí prezidenti usilovně snažili změnit vztah USA k zemím latinské Ameriky ze vztahu hegemona a porobených států v cosi, co připomíná vztahy mezi evropskými spojenci. To vše se nyní ocitá v těžkém ohrožení - a jde o nebezpečný zvrat událostí. Naprosté odcizení latinské Ameriky od USA nepoškodí pouze vztahy na západní polokouli, ale může zdiskreditovat i obecnější ideje, které jsou úzce spojovány s USA.

Mnohé z těchto zhoubných vedlejších účinků lze pozorovat již nyní. První a nejhlubší důsledek spočívá v silně upadající prestiži a úctě k USA a Bushově administrativě ze strany latinskoamerické veřejnosti.

Na počátku Bushova prezidentského období tomu tak nebylo. Právě naopak, v mnoha hlavních městech jižně od Rio Grande vzbuzoval tým, který se v roce 2001 nastěhoval do Bílého domu, vysoká očekávání. Bush koneckonců během prvních devíti měsíců v úřadu prohlásil, že bude západní polokouli věnovat ohromnou pozornost, a jeho činy tuto rétoriku potvrzovaly. Jako vůbec první zahraniční stát navštívil Mexiko, obnovil status dočasné ochrany středoamerických přistěhovalců, přihlásil se k rozhodnutí prezidenta Billa Clintona zříci se některých obchodních omezení vůči státům a společnostem obchodujícím s Kubou a dal nový impulz jednáním o vytvoření Všeamerické zóny volného obchodu.

Irák to vše změnil. Samotná invaze, neexistence zbraní hromadného ničení či spojitosti mezi Saddámem Husajnem a sítí Al-Káida, fotografie obětí z řad iráckých civilistů i následné obrázky ponižujícího zacházení nebo mučení iráckých vězňů a zajatců, to vše přispělo k rozsáhlému, hlubokému a pravděpodobně trvalému pádu sympatií k USA v oblasti. Tento trend lze pozorovat na výzkumech veřejného mínění, v novinových komentářích, v kongresových rezolucích, v prohlášeních účastníků summitů i na pouličních demonstracích.

Druhý důsledek přímo vyplývá z prvního. Přinejmenším v oblasti rétoriky získávají půdu pod nohama vládní strany nebo vedoucí představitelé se silně antiamerickými sklony, od starosty Mexico City Andrése Manuela Lópeze Obradora po uruguayskou stranu Frente Amplio, od Schafika Handala ze staré Fronty národního osvobození Farabunda Martího v Salvadoru po Evo Moralese v Bolívii, nemluvě o celých vládách, jako jsou kabinety Huga Cháveze ve Venezuele nebo Nestora Kirchnera v Argentině. Tyto antiamerické síly nemusí být všechny nutně levicové, ale vesměs jsou břitce kritické vůči USA. Se vší pravděpodobností se přitom stanou ještě halasnějšími a urážlivějšími, než nakonec vyzrají, jelikož veřejné mínění přijímá podobné postoje a tóny za své.

Latinskoameričtí přátelé Spojených států plameny tohoto antiamerického hněvu pociťují. Zjišťují, že jsou nuceni posouvat vlastní rétoriku a postoje, aby utlumili svou obhajobu politiky, která je vnímána jako proamerická nebo Spojenými státy inspirovaná, a aby přitvrdili svůj odpor k požadavkům a přáním Washingtonu. V mnoha případech jsou americké požadavky a přání skutečně v rozporu s latinskoamerickými zájmy a je potřeba jim odpor klást. V jiných případech je však opozice vůči americkým preferencím vedena veřejným míněním a jde proti instinktům lépe informovaných vedoucích činitelů.

Bushova administrativa si to všechno způsobila sama. Monumentálnímu omylu, jakým se Irák ukázal být, se mohla buďto úplně vyhnout, anebo mohla hned od počátku zapojit do hry Organizaci spojených národů, čímž by zajistila, že se vojenská akce i následná okupace a obnova země setká s širokou podporou mnoha zemí. Přinejhorším pak mohla Bushova administrativa jednat sama, ale s nasazením dostatečných sil, zkušeností a vytrvalosti - a s náležitým a bezpodmínečným respektem k lidským právům a mezinárodnímu právu -, aby svou práci rychle dokončila.

Místo toho se však Bushova administrativa z důvodů, které jsou stále více matoucí, vrhla na tento úkol sama. Navíc tak učinila bez strategie pro koncovku a s nasazením natolik „neohromující" síly, že zavrženíhodné chování ve věznici Abú Ghrajb přišlo téměř zákonitě. Bushův tým tím postavil přátele Spojených států v latinské Americe - stejně jako v Evropě i jinde - do nezáviděníhodné situace: právem sice nemohli a nebyli ochotni americké pošetilé tažení podporovat, ale zároveň se pochopitelně zdráhali otrávit obecné vztahy na západní polokouli sžíravou kritikou, jakou si žádalo místní veřejné mínění.