WARWICK, VELKÁ BRITÁNIE –V jedné zemi za druhou se dnes politici stávají posedlými potřebou zkvalitnit vědecké vzdělávání. Co však humanitní obory – všechny ty disciplíny jako literatura, dějepis, jazyky a tak dále, jejichž vztah k ekonomické konkurenceschopnosti není tak zřejmý?

Humanitní obory potřebujeme pouze v případě, že jsme oddáni myšlence humanity. Pokud se humanitní obory staly zastaralými, pak možná na významu ztrácí i sama humanita.

Nemyslím to tak, že bychom se stávali „méně humánními“ ve smyslu nehumánnosti. Koneckonců žijeme v době, kdy se tradiční lidská témata, jako jsou „práva“, rozšířila i na zvířata, ne-li na celou přírodu. Problém je spíše v otázce, zda je na humánnosti něco tak význačného, že si to žádá vyšší vzdělávání. Věřím, že odpověď zní i nadále ano.

Dnes působí staromódně tvrdit, že smyslem univerzity je „kultivovat“ lidi, jako by šlo o penzionát pro dívky z vyšších kruhů. Pomineme-li však její elitářskou minulost, zůstává na této představě notný kus pravdy, zvláště pokud se vztáhne na humanitní obory. Dnes sice o akademických oborech včetně humanitních přemýšlíme jako o disciplínách „tažených výzkumem“, avšak takový přístup nebere plně v úvahu historickou roli univerzit při proměně primáta Homo sapiens ve tvora, jehož zájmy, tužby a výdobytky přesahují rámec úspěšné pohlavní reprodukce.

To, čemu se původně říkalo „svobodná umění“, poskytlo pro tuto transformaci potřebné dovednosti. Podřízením se společnému režimu řeči, psaní, čtení, pozorování a počítání si „vzpřímený lidoop“ osvojil schopnost veřejného úsudku. To jemu a poté i jí umožnilo uplatňovat autoritu bez ohledu na původ, což vyústilo ve vznik sítí a dokonce i institucí, jejichž přínos ťal hluboce skrz pokrevní linie. Až příliš snadno zapomínáme, že se naše různorodé společnosti spoléhají přinejmenším na zředěnou verzi tohoto návyku, aby udržely politický a ekonomický řád.

V srdci univerzity figurovaly na počátku humanitní obory, avšak ty dnes hrají na honěnou s přírodními vědami. Do značné míry je tomu tak proto, že přírodní vědy nejpřesněji napodobují měřítka produktivity spojovaná s průmyslem. Výsledkem je mentalita „více znamená lépe“, která klade důraz na ještě více publikací, patentů a citací. Lidé však mají sklon naplňovat tuto agendu bez velkého zájmu o to, jak – nebo zda vůbec – tato měřítka zapadají do širšího rámce, který má větší sociální, kulturní, a dokonce i ekonomický význam.

Takzvaný Index vědeckých citací, který byl původně vytvořen s cílem pomáhat vědcům rozpoznávat ve stále složitějších specializovaných oborech společné trendy, přispěl k měření produktivity. Dnes jsou však tyto trendy běžně přetavovány v normy, podle nichž se posuzuje výkonnost konkrétních univerzit, kateder, ba i jednotlivých vědců. To, co se měří nejsnáze, se začalo zaměňovat s tím, co je změření nejvíce hodno.

Ještě hlubším problémem je, že celý tento směr uvažování zanedbává výrazně transformativní schopnost znalostí, na něž se humanitní obory specializují. Pro adekvátní zhodnocení této schopnosti je třeba se dívat na její multiplikační efekty. Pro znalosti generované humanitními obory platí totéž co pro představu Johna Maynarda Keynese, podle níž se návratnost veřejných investic musí měřit jako dlouhodobý dopad jiných investic, které veřejné investice v celé ekonomice a společnosti stimulují.

Tato představa se utápí v dnešním provozním účetnictví univerzit, které se k tomu, co se v učebně přenáší mezi učitelem a studentem, chová podobně jako k tomu, co na trhu probíhá mezi výrobcem a spotřebitelem. V obou případech se předpokládá, že o hodnotě směněného statku je rozhodnuto krátce po jeho dodávce podle toho, jak uspokojí nějakou bezprostřední potřebu. Nepřekvapí proto, že studenti si svého diplomu cení spíše podle prvního zaměstnání, které jim zajistí, než podle kvality života v příštích více než padesáti letech, na něž je studium připravuje.

Dnes lze jen těžko uvěřit, že v době rozkvětu sociálního státu byly univerzity elitářštější a zároveň více financované z veřejných zdrojů než dnes. Tehdy se předpokládalo, že přínosnost akademické výuky nepociťují pouze či převážně ti, kdo ji absolvují, nýbrž také – což je ještě důležitější – ostatní občané, jejichž životy jsou díky aplikaci humanitních i technických věd v různé míře obohaceny.

Toto obohacení samozřejmě zahrnovalo i praktické přínosy, jako jsou lékařské pokroky či technologie šetřící namáhavou práci. Obohacení plynoucí z humanitních věd však nebylo o nic méně trvalé, třebaže se kvůli své jemnější podstatě hůře vysledovává. Abychom nicméně parafrázovali Keynese, pokaždé když si zapneme rádio nebo televizi, přečteme si noviny, otevřeme román nebo se podíváme na film, stáváme se nevolníky jednoho či více mrtvých humanistů, kteří stanovili referenční měřítka, skrz něž pohlížíme na svět.

Během svých dlouhých dějin byly humanitní obory jakožto čelní forma akademických znalostí často kritizovány za svůj podvratný charakter. Skutečnost, že si dnes někteří lidé kladou otázku, zda mají humanitní vědy vůbec nějaký dopad, pouze odráží obhroublý a krátkozraký způsob, jímž se dnes měří a posuzují akademické znalosti. Ten se možná hodí na tvory, jejichž životy jsou „osamělé, chudobné, ošklivé, neotesané a krátké“, jak Thomas Hobbes popsal život v přírodním stavu. Zároveň je však hluboce nespravedlivý vůči těm z nás, kdo ještě stále nerezignovali na plnokrevnou humanitu.

Copyright: Project Syndicate/Institute for Human Sciences, 2008.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.