The Asian Century
Potíž s japonským nacionalismem
Francis Fukuyama
|
|
|
|
Sotva půl roku po nástupu do funkce vyvolává japonský premiér Šinzó Abe hněv po celé Asii a smíšené pocity ve Spojených státech, které jsou klíčovým spojencem jeho země. Využije však Bushova administrativa svého vlivu k tomu, aby postrčila Abeho směrem od pobuřujícího chování?
Abeho předchůdce Džuničiró Koizumi byl vůdcem čeřícím stojaté vody, který oživil japonskou ekonomiku, reformoval systém poštovního spoření a rozmetal na kusy frakce uvnitř dlouho vládnoucí Liberálně demokratické strany. Zároveň však Koizumi legitimizoval novopečený japonský nacionalismus a svými každoročními návštěvami svatyně Jasukuni si znepřátelil Čínu a Jižní Koreu. Kdyby nic jiného, je Abe ještě více odhodlán vybudovat razantní a nesmlouvavé Japonsko.
Každý, kdo věří, že spor o svatyni Jasukuni je obskurní historickou záležitostí, kterou Číňané a Korejci využívají k výpadům proti Japonsku ve snaze vytlouci politický kapitál, tam pravděpodobně nikdy nestrávil mnoho času. Problémem není 12 válečných zločinců třídy A, kteří jsou ve svatyni pohřbeni; skutečný problém představuje vedlejší vojenské muzeum Jušukan.
Když člověk prochází kolem letounu Mitsubishi Zero, tanků a kulometů, které jsou v muzeu vystaveny, seznamuje se s takovým výkladem dějin Války v Tichomoří, jenž obnovuje „pravdu o moderní japonské historii“. Ta odpovídá nacionalistickému komentáři: Japonsko jako oběť evropských koloniálních mocností se pouze snažilo ochránit před nimi zbytek Asie. Japonská koloniální okupace Koreje je zde například označena za „partnerství“ a člověk marně hledá jakékoliv svědectví o obětech japonského militarismu v Nankingu nebo Manile.
Muzeum by se možná dalo hájit jako jeden z mnoha různých pohledů na věc v pluralitní demokracii. V Japonsku však neexistuje žádné jiné muzeum, které by nabízelo alternativní výklad dějin této země ve 20. století. Jedna japonská vláda za druhou se vymlouvají na to, že muzeum Jušukan provozuje soukromá náboženská organizace, aby se zřekly zodpovědnosti za názory vyjadřované uvnitř.
Takový postoj je ovšem nepřesvědčivý. Na rozdíl od Německa se totiž Japonsko nikdy nevyrovnalo s vlastní zodpovědností za Válku v Tichomoří. Ačkoliv se socialistický premiér Tomiiči Murajama v roce 1995 oficiálně omluvil za válku Číně, Japonsko nikdy nevedlo opravdovou vnitřní diskusi o míře své zodpovědnosti a nikdy nevyvinulo rozhodnou snahu propagovat i jiné svědectví než to, které je prezentováno v muzeu Jušukan.
Já osobně jsem přišel s japonskou pravicí do styku počátkem 90. let, kdy jsem se v Japonsku zúčastnil dvou panelových diskusí s Watanabe Soičim, kterého můj japonský vydavatel (bez mého vědomí) vybral k překladu mé knihy Konec dějin a poslední člověk do japonštiny. Watanabe, profesor na japonské Sophia University, spolupracoval s Šintaro Išiharou, nacionalistickým politikem, jenž napsal knihu Japonsko, které může říci ne a dnes je tokijským guvernérem.
Během dvou setkání jsem Watanabeho slyšel před početným publikem vysvětlovat, že obyvatelé Mandžuska měli slzy v očích, když z Číny odcházela okupační Kwangtungská armáda – tak vděční byli Japonsku. Podle Watanabeho byla Válka v Tichomoří v podstatě rasovou záležitostí, poněvadž USA byly odhodlány utiskovat nebělošské obyvatelstvo. Watanabe se tak stal jakýmsi ekvivalentem popírače holocaustu, který však na rozdíl od svých německých protějšků snadno získává početné a příznivě naladěné publikum. (Japonští spisovatelé mi pravidelně posílají knihy, které „vysvětlují“, že masakr v Nankingu byl jen velký podvod.)
V nedávné minulosti navíc došlo k několika znepokojivým incidentům, při nichž nacionalisté fyzicky zastrašovali kritiky Koizumiho návštěv Jasukuni – například pumovým útokem na dům bývalého kandidáta na premiéra Kato Koičiho. (Na druhou stranu je třeba říci, že vydavatel jinak konzervativního deníku Jomiuri Šimbun Koizumiho návštěvy Jasukuni napadl a otiskl fascinující sérii článků o zodpovědnosti za válku.)
USA se tak ocitají v obtížné pozici. Řada amerických stratégů si dychtivě přeje obehnat Čínu obranným valem na způsob NATO, který by vycházel z americko-japonské smlouvy o bezpečnosti. Již od závěrečných dní studené války naléhají USA na Japonsko, aby se přezbrojilo, a oficiálně podpořily navrhovanou revizi článku 9 poválečné ústavy, který Japonsku zakazuje mít armádu nebo vést válku.
Amerika by si však měla dát pozor, co si vlastně přeje. Legitimita celé vojenské pozice Spojených států na Dálném východě staví na tom, že suverénní funkci sebeobrany vykonávají za Japonsko USA. Jednostranná revize článku 9 Japonskem, viděna na pozadí jejího nového nacionalismu, by tuto zemi izolovala prakticky od celého zbytku Asie.
Revize článku 9 figuruje v Abeho programu již dlouho, ale otázka, zda ji prosadí, bude do značné míry záviset i na tom, jaké rady se mu dostane od blízkých přátel v USA. Prezident Bush nejevil ochotu učinit před svým „dobrým přítelem Džuničirem“ jakoukoliv poznámku stran nově zrozeného japonského nacionalismu, protože mu byl vděčný za japonskou podporu v Iráku. Když však nyní Japonsko stáhlo z Iráku svůj malý kontingent, bude snad Bush hovořit s Abem bez obalu.
Francis Fukuyama je děkanem Školy pokročilých mezinárodních studií při Univerzitě Johnse Hopkinse a předsedou redakční rady dvouměsíčníku The American Interest.
Copyright: Project Syndicate/The American Interest, 2007.
www.project-syndicate.org / www.the-american-interest.com
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
You might also like to read more from Francis Fukuyama or return to our home page.
|
|
iceman 08:33 25 Mar 11
Only the Jewish people have the power to shed light on truth with regards to Germany's systematic annilation of Jews in Europe.
So Japan is trying to twist it's dark history of being of the wrong side of the war and doing inhumane acts on the people of Korea/China/Philippines (mostly) - and Americans are accompolices in such denial of truth.