Jedním z nenaplněných snů zesnulého Jana Pavla II. bylo navštívit Moskvu a dosáhnout sblížení s pravoslavnou církví. Avšak třebaže jej do Moskvy pozvali všichni tři poslední ruští prezidenti – Vladimír Putin, Boris Jelcin i Michail Gorbačov –, cestu papeži až do smrti znemožňoval odpor pravoslavného patriarchy Alexeje vůči jeho návštěvě. Podaří se papeži Benediktu XVI. dosáhnout průlomu, který jeho přítel a předchůdce uskutečnit nedokázal?

Navzdory nedávnému návratu ikony Panny Marie Kazaňské, jež kdysi visela v ložnici Jana Pavla, do Ruska, vztahy mezi Vatikánem a patriarchátem zůstávají napjaté. Putin, jenž se obvykle jeví všemocně, je proto ohledně pozvání pro papeže Benedikta nadále obezřetný. Tuto ostražitost posiluje nový politický faktor: obhajoba pravoslaví se stala pilířem národní myšlenky, o niž se Putin snaží opřít legitimitu svého režimu.

To je jeden z důvodů, proč byl Putin jednou z mála předních hlav států, jež promeškala účast na pohřbu papeže Jana Pavla. Ačkoli pravoslavná církev svou delegaci vyslala, patriarcha Alexej ihned po pohřbu varoval, že rozpory mezi oběma větvemi křesťanství sahají mnohem hlouběji než jen k polské národnosti bývalého papeže, která pro ruské pravoslavné Slovany vždy představovala citlivé místo.

Rusové polskou národnost Jana Pavla považovali za vazbu k dlouhé historii domnělého útisku ruského pravoslaví. Samotný Alexandr Puškin v roce 1836 napsal, že „pravoslaví bylo vždy pronásledováno katolickým fanatismem… Jejich misionáři proklínali pravoslavnou církev a přetvářkou a hrozbami se snažili zverbovat ke katolicismu nejen obyčejné lidi, ale i pravoslavné kněží.“ Ti Rusové, již nadále považují katolickou církev za hrozbu, tyto věty pravidelně citují.

Papež Benedikt, původem z Německa, převážně protestantské země, není břemenem této trpké historie zatížen. Právě to je snad jedním důvodem, proč Alexej reagoval kladně na Benediktův první projev naléhající na usmíření a řekl, že doufá, že to povede ke zlepšení „pravoslavně-katolických vztahů na postsovětském území“.

Tento pozitivní postoj může tříbit ruská vláda, jež má s Vatikánem obvykle vřelé vztahy. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov skutečně už má mnoho plánů, u nichž se domnívá, že by Vatikán mohl být nápomocen, zejména s prosazováním cíle usmíření a s budováním „partnerství mezi civilizacemi“.

Jiná ústřední vatikánská osobnost, kardinál Walter Casper, hlava rady pro jednotu křesťanů, vyzvala k uspořádání katolicko-pravoslavné schůzky na nejvyšší úrovni, která by se věnovala otázce sjednocení obou větví křesťanství. Kardinál Casper je v Rusku dobře přijímán, neboť právě on byl tím, kdo navrátil Pannu Marii Kazaňskou do její vlasti. Casper ve svých veřejných projevech už vícekrát naznačil, že Vatikán považuje sjednocení křesťanů za svůj hlavní cíl a – což je z pravoslavného pohledu nejdůležitější – že „jednota nemusí znamenat stejnost.“

Skutečnost, že jak papež Benedikt, tak kardinál Casper jsou Němci, je významná, protože rusko-německé vztahy jsou dnes zřejmě vřelejší, než kdy byly. Zejména Putin je v němčině jako doma, neboť v dobách, kdy sloužil jako agent KGB, strávil mnoho let ve Východním Německu. Navíc na rozdíl od papeže Jana Pavla II., jenž jako Polák nahlížel na komunistické Rusko jako na utiskovatele, Benedikt má v sobě německý pocit viny pramenící z nacistické minulosti země a její brutální invaze do Ruska.

V Římě i v Moskvě sílí naděje, že lze najít cestu ke křesťanské jednotě, je však čím dál jasnější, že tato cesta povede jedině přes Berlín.