26

Přírodní zdroje: od prokletí k požehnání

KAMPALA – Nové nálezy přírodních zdrojů v několika afrických zemích – mimo jiné v Ghaně, Ugandě, Tanzanii a Mosambiku – vyvolávají důležitou otázku: Bude toto nečekané bohatství požehnáním, které přinese prosperitu a naději, anebo politickým a ekonomickým prokletím, čehož jsme byli svědky už v tolika zemích?

Zemím obdařeným přírodními zdroji se v průměru daří hůř než zemím bez zdrojů. Rostou pomaleji a vyznačují se vyšší nerovností – pravým opakem toho, co by člověk čekal. Vždyť uvalení vysoké míry zdanění na přírodní zdroje nezpůsobí jejich vymizení, což znamená, že země, jejichž hlavním zdrojem příjmu je přírodní bohatství, mohou zdrojů využít k financování školství, zdravotnictví, rozvoje a přerozdělování.

V ekonomii se rozvinula rozsáhlá literatura, která toto „prokletí přírodních zdrojů“ vysvětluje, a ve snaze potírat jej byly založeny skupiny občanské společnosti (například Revenue Watch a Iniciativa těžebních odvětví za transparentnost). Dobře známé jsou tři ekonomické složky tohoto prokletí:

  • Země obdařené přírodními zdroji mívají silné měny, což potlačuje ostatní export;
  • Jelikož těžba přírodních zdrojů často přináší chabou tvorbu pracovních míst, roste nezaměstnanost;
  • Kolísavé ceny zdrojů způsobují nestabilitu růstu, k čemuž ještě přispívají mezinárodní banky, které přispěchají, kdykoli jsou komoditní ceny vysoké, a překotně odcházejí, jakmile dojde k poklesu (což odráží léty prověřený postřeh, že bankéři půjčují jen těm, kdo jejich peníze nepotřebují).

Země bohaté na přírodní zdroje navíc zhusta nerealizují strategie udržitelného růstu. Nechápou, že pokud své bohatství opětovně nevloží do produktivních investic nad zemským povrchem, ve skutečnosti vlastně chudnou. Problém ještě zhoršuje pošramocená politika, poněvadž střety o přístup k rentám ze zdrojů plodí zkorumpované a nedemokratické vlády.

Proti všem těmto neduhům známe protilátky: nízký směnný kurz, stabilizační fond, pečlivé investování příjmů z přírodních zdrojů (mimo jiné do lidí), zákaz půjčování si a transparentnost (aby občané mohli přicházející a odcházející peníze alespoň sledovat). Sílí ovšem konsenzus, že tato opatření jsou sice nutná, leč nikoliv dostatečná. Nově zbohatnuvší země musí uskutečnit ještě několik dalších opatření, aby zvýšily pravděpodobnost „požehnání přírodních zdrojů“.

V prvé řadě tyto země musí udělat víc pro to, aby zajistily, že jejich občané dostávají plnou hodnotu těžených zdrojů. Existuje nevyhnutelný střet zájmu mezi (obvykle zahraničními) těžebními společnostmi a hostitelskými zeměmi: ti první chtějí minimalizovat své platby, kdežto ti druzí je potřebují maximalizovat. Dobře koncipované, konkurenční a transparentní aukce dokážou generovat mnohem vyšší výnosy než dohody mezi starými přáteli. I kontrakty by měly být transparentní a měly by zajišťovat, že pokud se zvýší ceny, což se opakovaně stalo, nečekaný výdělek nespadne do klína jen těžařům.

Řada zemí už bohužel podepsala špatné smlouvy, které neúměrný podíl z hodnoty přírodních zdrojů dávají soukromým zahraničním společnostem. Na to je ale jednoduchá odpověď: dojednat úpravu smlouvy, a není-li to možné, uvalit daň na mimořádné zisky.

Dělají to země po celém světě. Jistěže, těžařské společnosti budou vytvářet protitlak, zdůrazňovat nedotknutelnost smluv a vyhrožovat odchodem. Výsledek je ale obvykle jiný. Férově dojednaná úprava podmínek může být základem lepšího dlouhodobého vztahu.

Revize podmínek v takových smlouvách vytvořila v Botswaně základy tamního pozoruhodného růstu posledních čtyř desítek let. Smluvní podmínky navíc nově nesjednávají jen rozvojové země jako Bolívie a Venezuela; učinily tak i vyspělé země jako Izrael a Austrálie. Daň z nečekaných zisků zavedly i Spojené státy.

Neméně důležité je to, že peníze získané z přírodních zdrojů se musí využívat k podpoře rozvoje. Staré koloniální mocnosti jednoduše považovaly Afriku za místo, kde vytěží zdroje. Někteří z nových zákazníků mají podobný přístup.

Infrastruktura (silnice, železnice a letiště) se doposud budovala s ohledem na jeden cíl: co nejlevněji vyvézt zdroje ze země, beze snahy zpracovat je v zemi původu, natož rozvinout místní průmyslová odvětví, která by se o ně opírala.

Skutečný rozvoj vyžaduje prověřování všech možných vazeb: školení místních pracujících, rozvoj malých a středních podniků dodávajících vstupy těžebním provozům a ropným a plynařským společnostem, domácí zpracování a začlenění přírodních zdrojů do ekonomické struktury země. Samozřejmě že u mnoha z těchto činností dnes tyto země zřejmě nemají komparativní výhodu a některé budou tvrdit, že země by se měla držet svých silných stránek. Z tohoto pohledu komparativní výhoda těchto zemí spočívá v tom, že umožní jiným zemím využívat jejich zdroje.

To je chyba. Záleží na dynamické čili dlouhodobé komparativní výhodě, již lze formovat. Jižní Korea před čtyřiceti lety měla komparativní výhodu v pěstování rýže. Kdyby se držela této své silné stránky, nestala by se průmyslovým gigantem, jakým je dnes. Mohla být sice nejefektivnějším světovým pěstitelem rýže, leč stále by byla chudá.

Firmy budou Ghaně, Ugandě, Tanzanii a Mosambiku říkat, aby jednaly rychle, ale je na místě, aby postupovaly s větší rozvahou. Zdroje se nevypaří a komoditní ceny v poslední době rostou. Zatím tyto země mohou vytvořit instituce, politiky a zákony potřebné k zajištění toho, že zdroje budou přínosem pro všechny jejich občany.

Přírodní zdroje by neměly být prokletím, ale požehnáním. Mohou jím být, ale samo se to nestane. A nestane se to snadno.

Z angličtiny přeložil David Daduč