Politika Evropské unie na Středním východě je zásadní zkouškou její Společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Tento názor mnozí Evropané sdílejí, ale EU při zvažování vstupu do šarvátky mírových rozhovorů na Středním východě musí reagovat na posměšnou poznámku bývalého izraelského ministerského předsedy Ariela Šarona, že v regionu „jste plátci, ale ne aktéři“.

Potenciál Evropy by se přesto neměl podceňovat. Evropské finanční příspěvky ve prospěch Středního východu jsou důsledné a působivé. Mezi roky 1995 a 1999 Evropa v regionu vynaložila zhruba 3,4 miliard eur, k nimž Evropská investiční banka přidala dalších 4,8 miliard eur půjček. V letech 2000 až 2006 Evropa vynaložila dalších 5,35 miliard eur a EIB přiznala 6,4 miliard eur úvěrů. Letos Evropská komise vyčlenila 320 milionů eur do samotné Palestiny.

Tolik k úloze plátce. Přiblížil se však díky evropské finanční podpoře mír? Palestinská samospráva přijala více pomoci na obyvatele než poválečná Evropa v rámci Marshallova plánu, a přesto politika za izraelsko-palestinským konfliktem maří naděje na širší evropsko-středomořský rámec, který by dokázal zprůchodnit politiku dialogu a investic slibující skutečná zlepšení v životech milionů.

Je naprosto zřejmé, že mír na Středním východě se nezrodí z jednotlivých projektů. Vyvine se spíše z koncepce, která se vypořádá s existenčními potřebami. Jádro budoucnosti dialogu a investic musí tvořit charta stability, která bude řešit obavy lidí ohledně vlastnictví půdy, ekonomiky, demografie a nadnárodní spolupráce. Aby se mír uchytil, nad národními programy musí převážit dlouhodobé regionální zájmy. Právě tento multilaterální étos musí Evropa prosazovat.

Jsem přesvědčen, že pakt stability pro region by mohl pomoci vyrovnat se tomu, čeho bylo před deseti lety dosaženo na Balkáně. Nezbytný je vymáhaný model mezinárodního práva – takový, který budou muset dodržovat všichni státní i nestátní aktéři. Těm, kdo porušují mezinárodní právo, je třeba dát najevo, že Střední východ podléhá týmž normám jako jiné regiony a že jeho obyvatelům patří principy demokracie stejně jako lidem v politicky vyspělejších státech.

Střední východ naléhavě potřebuje podporu při vytváření charty regionální stability, která zahrne kodex jednání, cíle regionální spolupráce a mechanismy fondu regionální soudržnosti k řešení hospodářské zaostalosti a financování nové infrastruktury. Je zapotřebí využít vzájemně se doplňujících vazeb mezi zeměmi s rozsáhlými lidskými zdroji a státy produkujícími ropu, zatímco investice odvozené z energií je nezbytné přesměrovat ze starých trhů na Západě do neklidné týlové oblasti Perského zálivu. Konečným výsledkem by byl vzájemně závislý Střední východ, který pečuje o stabilitu a tříbí růst.

Aby skončilo tření a strádání, krizemi přeplněný Střední východ potřebuje víc než jen vojska – což je skutečnost, která byla pochopena už v dřívějších konfliktech po celém světě. Helsinský proces, jenž vznikl z pnutí studené války, se věnoval základním bezpečnostním, ekonomickým a společenským otázkám. Měl za to, že co se týče lidské důstojnosti, evropské národy nelze rozdělovat.

Uznání kulturních práv a humanitárních norem podtrhovalo činy statečných jedinců, jako byl Václav Havel, kteří věděli, že lepší budoucnost není jen možná, nýbrž nezbytná. Lidská práva jsou ve všech konfliktech první obětí a ponížení lidské důstojnosti na Středním východě nyní zvrátilo mezinárodní konvence dohodnuté během několika generací. Měli bychom hledat poučení u Helsinského procesu, abychom věděli jak získat zpět, co bylo ztraceno.

Při dnešním důrazu na vojenské zásahy v takzvané „válce proti teroru“ začalo být naléhavě potřeba uspořádat konferenci k diskusi bezpečnostních a vojenských záležitostí, společně s chartou stability. Na základě třívrstvé strategie, která zahrne energetickou a vodohospodářskou politiku, kontrolu zbraní a snižování zadluženosti, je zapotřebí vyvinout regionální agendu, aby se usnadnilo stanovení priorit.

Evropské příspěvky ve prospěch Středního východu jsou skvělé. Finance z EU a jejích členských států pomohly zmírnit strádání, zatímco soucitné snahy o budování společenství ze strany evropských jedinců i organizací zdůrazňují opravdovou blízkost všech, kdo sdílejí společnou středomořskou historii. Je velice důležité, aby se evropská zkušenost, odhodlání a dědictví naděje staly rámcem vize pro Střední východ, která se vyvine v model pro jeho budoucnost.