Je to již dlouho, co se slova „příležitost“ a „Blízký východ“ objevovala v téže větě. Nyní se tak ovšem děje. Ba co víc, tento optimismus může mít reálný základ.

Důležitou okolností této změny přístupu je samozřejmě zmizení Jásira Arafata ze scény. Jako v případě théna z Cawdoru v Shakespearově Macbethovi : „Nic mu životě neslušelo tolik, jako když jej opustil.”

Arafat nikdy nepřerostl muže, který se před několika desetiletími objevil v Organizaci spojených národů s olivovou ratolestí a pistolí. Jeho neochota hodit přes palubu teror a zvolit diplomacii jen stvrdila jeho zkázu, neboť ztratil legitimitu v očích Izraele i USA. Výsledkem byl nezdar při vytváření palestinského státu.

Není to však jen Arafatův odchod, co dává důvod k optimismu. Máme zde palestinské vedení legitimizované volbami, které se podle všeho bude stavět odmítavě k uplatňování terorismu jako nástroje k dosažení politických cílů. Je známo, že Mahmúd Abbás (Abú Mázin) v minulosti zpochybňoval moudrost intifády, která si vyžádala příliš mnoho životů a způsobila na obou stranách tohoto vleklého konfliktu pouze neštěstí a destrukci.

K posunu nálady přispívají také změny v Izraeli. V této zemi existuje stále silnější povědomí, že současná situace – nejednoznačná izraelská okupace území obývaných převážně Palestinci – je v rozporu s odhodláním Izraele zůstat bezpečným, prosperujícím, židovským a demokratickým státem.

Ustavení nové izraelské vlády, která je svým složením a podporou středovější, je dalším pozitivním vývojem událostí. Izrael nyní vede premiér, jenž má schopnost činit historická rozhodnutí, a vláda, která se kloní k jeho podpoře.

Příležitost je však jen pouhou příležitostí. Dějiny Blízkého východu jsou plné příkladů promarněných a ztracených příležitostí dosáhnout míru. Úkolem dneška je prolomit toto schéma a proměnit dnešní příležitost v realitu.

To vyžaduje, aby se slíbené izraelské stažení z Gazy a částí západního břehu Jordánu setkalo s úspěchem. „Úspěch“ však obnáší víc než jen odchod Izraelců. Vyžaduje také, aby Palestinci předvedli, že dokážou zodpovědně vládnout a že jsou s to ukončit teroristické násilí vycházející z palestinské půdy.

To, co se stane v Gaze po odchodu Izraelců, bude mít hluboký dopad na izraelskou politiku. Promění-li se Gaza v zločinný zkrachovalý stát, který se stane základnou pro útoky na Izraelce, bude mimořádně obtížné přesvědčit Izrael, aby se stáhl z dalších oblastí, jež dnes okupuje. Prokážou-li však Palestinci v Gaze, že si umějí sami vládnout a být dobrým sousedem, pak se tím oslabí klíčové ospravedlnění pokračující izraelské okupace jinde.

Má-li se situace v Gaze vyvinout správným způsobem, budou Palestinci potřebovat pomoc. USA, Evropa, arabské státy, jako je Egypt, ale i Rusko a OSN, ti všichni nesou zodpovědnost za podání pomocné ruky Abú Mázinovi. Palestinci potřebují finanční a technickou pomoc, aby mohli vybudovat jednotnou a schopnou bezpečnostní správu, oživit skomírající ekonomiku a vytvořit moderní a průhledný politický systém.

Důležité také je, aby bylo stažení z Gazy počátkem, nikoliv koncem politického procesu. Má-li Abú Mázin přesvědčit většinu svého lidu, že diplomacie a kompromis přinášejí více než násilí a konfrontace, musí existovat souvislost mezi tím, co se děje v Gaze, a všeobecným urovnáním palestinské otázky.

Také zde musí hrát významnou roli Amerika. USA již začaly dělat, co se od nich žádá. V dopise izraelskému premiérovi Arielu Šaronovi ujistil prezident George W. Bush v září 2004 Izraelce, že je „nereálné očekávat, že výsledkem jednání o konečném statusu bude úplný a naprostý návrat k liniím příměří z roku 1949“. Rámec řešení otázky palestinských uprchlíků „bude potřeba najít prostřednictvím založení palestinského státu a usídlení palestinských uprchlíků spíše tam nežli v Izraeli“.

Tyto sliby znamenaly pro Šarona velmi mnoho, neboť doma čelil politickým problémům. Nyní je zapotřebí, aby Bush adresoval paralelní dopis také Abú Mázinovi. Mohl by v něm vysvětlit závazek USA k vytvoření životaschopného, svrchovaného a nezávislého sousedního palestinského státu vytvořeného podle linií z roku 1967 s tím, že Izrael poskytne kompenzace všude tam, kde budou dohodnuty územní změny. USA by se také zavázaly k poskytnutí prostředků na pomoc při budování moderní společnosti a ekonomiky. Pomoc by se rovněž vztahovala na usídlení palestinských uprchlíků, ať už v Palestině, v jiných arabských zemích nebo – ve zvláštních případech, kdy na to Izrael z humanitárních důvodů přistoupí – i v samotném Izraeli.

Výměnou za to by se Palestinci museli zaručit, že se jednou provždy zřeknou používání násilí a teroru. USA by ovšem neměly činit ze zavedení plné palestinské demokracie nezbytnou podmínku územního návratu a míru. Odklad jednání do doby, kdy palestinská demokracie uzraje, by pouze přesvědčil Palestince, že diplomacie je lest, a mnoha z nich by poskytl záminku uchýlit se k násilí. Po více než půlstoletí izraelsko-palestinského konfliktu bude proměna příležitosti v realitu dost obtížná i bez nastolování nových požadavků, které jsou sice žádoucí, leč nikoliv nezbytné.