NEW YORK – Druhého srpna 1914 si Franz Kafka napsal do deníku: „Německo vyhlásilo válku Rusku. Odpoledne plavání.“ Kafka, samotářský a vizionářský středoevropský spisovatel, dal jméno dvacátému století. Od jeho plavání muselo uplynout pětasedmdesát let, než se střední a východní Evropa vrátily k širší evropské civilizaci. Někdo by mohl říci, že to byla přímo kafkovská odmlka.

Střední a východní Evropa nikdy nebyla pouze místem pravicových a levicových diktatur, etnocentrismu a xenofobie či věčných a zamrzlých konfliktů, jak ji dnes někteří lidé karikují. Byla také rodištěm duchovního odkazu, myslitelů a umělců, specifické podoby tvořivosti a hledání smyslu přesahujícího pragmatické zdolávání každodenního života.

Národy žijící v tomto regionu vnesly v roce 1989 do svého „návratu do Evropy“ vlastní rozmanitost a bohatost, vlastní čipernost, záhady a vzpomínky i vlastní staré a nové tužby. A vnesly do něj také ponaučení, že přechod z uzavřené na otevřenou společnost je možný, ale zároveň i mimořádně složitý.

Jak kdysi napsal Thomas Mann, „svoboda je složitější než moc.“ Svoboda mění rámec a podstatu volby i rámec a podstatu individuální a kolektivní zodpovědnosti. Zvýrazňuje kontrast mezi iniciativou a apatií, podnikavostí a poslušností, soutěživostí a totální závislostí na státu, který ztělesňuje jistý druh neotřesitelného osudu. Stejně jako se člověk musí krok za krokem naučit otroctví, aby přežil jeho hrůzu a nástrahy, musí se naučit i svobodě, aby se dokázal vyrovnat s jejími riziky a příležitostmi.

Na oné pohyblivé hranici mezi starým a novým lidé ze všeho nejvíce toužili po tom, co nikdy neměli: po svobodě myšlení a projevu, po informacích, po nástrojích k diskusi a k definování vlastního štěstí.

Pád Berlínské zdi a sjednocení Německa, které Michail Gorbačov překvapivě akceptoval, znamenaly okamžitou a přímou podporu obnovy východoněmeckých institucí a ekonomiky. Avšak ani v Německu nebyla situace zdaleka ideální, když řadu „Ossis“ frustroval pocit, že se stali občany druhé kategorie, a mnoho „Wessis“ zase nelibě neslo finanční zátěž spojenou se sjednocením.

Jinde se změny ukázaly jako ještě mnohem složitější. Řada nových postkomunistických společností – stravovaných pomstychtivostí, záští a hrubými šarvátkami o moc a postavení – se stala živnou půdou agresivního nacionalismu. Bujely zde etnocentrismus, xenofobie a antisemitismus, které šly ruku v ruce s korupcí, protekcionářstvím, pokrytectvím a oportunismem. Postkomunistická vřava vedla k rozpadu Sovětského svazu a rozdělení Československa, rozdmýchala války a etnická zvěrstva v Jugoslávii a do Ruska přinesla autoritářskou vládu a imperiální revanšismus.

V této chaotické svobodě ničila náhle odhalená tajemství rodiny, přátelství i společný pocit pospolitosti a tříštila sociální stabilitu, jakkoliv byla nejistá nebo překroucená. Někdy dokonce nahradila staré pokrytectví a oportunismus novými, neboť mnoha bývalým oficiálním činitelům a zaměstnancům tajné policie se i v novém prostředí velmi dobře dařilo.

Ve veřejných debatách po celé východní Evropě se záhy začala projevovat nelítostná konfrontace mezi dvěma odlišnými skrytými vzpomínkami: vzpomínkou na holocaust a vzpomínkou na komunistický teror a zločiny. Mezi těmito dvěma nočními můrami, holocaustem a gulagem, totalitním nacismem a totalitním komunismem, vznikla jakási hloupá konkurence.

V důsledku toho se zákonitě vynořila staronová klišé. V Rumunsku někteří přední intelektuálové veřejně odsoudili takzvaný „židovský monopol na utrpení“ – součást „mezinárodního spiknutí“, které rovněž zasáhlo území mezi Dunajem a Karpaty.

Během proslulé „Walserovy debaty“ v roce 1998 v Německu o „nesnesitelném“ způsobu, jímž byli Němci po holocaustu vykreslováni, jsem navrhl, aby každá země doplnila své památníky hrdinství o památníky hanby, aby si připomněla křivdy spáchané na jiných státech, jiných národech i na národu vlastním. O deset let později se tento návrh stále jeví jako smysluplný. Nebyly by památníky hanby stejně poučné nebo i poučnější než památníky hrdinství?

Vstup do Evropské unie sice zdánlivě udělal čáru za postkomunistickým obdobím (alespoň ve střední a východní Evropě), avšak velký průlom z roku 1989 neznamenal počátek éry dokonalé spolupráce mezi lidmi a pro lidi. To však některým lidem nebránilo prohlašovat, že vítězství liberálního kapitalismu znamená i konec ideologického zápasu – a tím i konec Dějin.

Je třeba značné dávky představivosti, optimismu nebo i obyčejné hlouposti, aby člověk uvěřil, že se lidé někdy v životě povznesou nad dějiny a ideologii. Jak 11. září 2001 ukázali náboženští teroristé, lidský příběh a dějiny lidstva pokračují stejně jako předtím, prostřednictvím idejí a konfliktů, prostřednictvím projektů absolutního štěstí, prostřednictvím krutosti a katastrof, revolucí a oživení.

A i samotný liberální kapitalismus – s jeho průměrnými politickými předáky a karikaturou na veřejnou rozpravu – se stal jen špatnou reklamou na Absolutní ideu. Někteří lidé si dnes dokonce kladou otázku, zda nedávná finanční krize neučinila s liberálním kapitalismem totéž, co pád Berlínské zdi učinil s komunismem.

Existuje znepokojivá podobnost mezi naivním předpokladem dokonale racionálního trhu v podání řady ekonomů a „dialektickým materialismem“ z dílny vědeckého socialismu. Uzurpováním „racionality“ ve víře, že lidské chování lze předvídat (a tím i potenciálně ovládat), zkompromitoval dnešní arogantní Generální štáb ekonomů, bankéřů a úředníků nejen sám sebe, ale i základní pojetí svobody.

Nemáme žádnou reálnou alternativu k trhu, stejně jako nemáme žádnou reálnou alternativu ke svobodě. Žádné vady či nedostatky tržních ekonomik nejsou tak zlé jako zaručené recepty namířené proti nim. Avšak stejně jako každý projev individuální a kolektivní svobody ohrožoval „reálný socialismus“, musíme připustit, že lidská svoboda – tato emancipace tvořivosti – znamená konec jistoty.

Tato nejistota liberální kapitalismus neoslabuje – naopak je hlavním zdrojem síly systému. Vztahuje se však i na to, co se ekonomové mohou dozvědět o lidském chování a trhu. V tomto ohledu je nejvýznamnějším ponaučením z roku 1989 a jeho důsledků zjištění, že vývoj společnosti nikdy nelze dokonale prorokovat. Navzdory obrovským obtížím a napětí je postkomunistický kapitalismus dneška stále lepší než degenerovaný a tyranský „reálný socialismus“ včerejška.