STANFORD, KALIFORNIE – Současná úvěrová krize vede po celém světě ke zmírňování prognóz růstu. Vlády a centrální banky na pošramocené bilance a zadrhnutí úvěrů reagují ve snaze omezit ve svých ekonomikách mimo finanční sektor krajní újmu.

Finanční sektor ve Spojených státech prochází bleskovou, ale trvalou strukturální transformací, jejíž důsledky by mohly závažně postihnout hospodářský růst rozvojových zemí. Tyto země ostatně už teď zažívají velké nárůsty relativních cen potravin a ropy, potravinovou nouzi chudých a vyšší míry inflace vyvolané posuny komoditních cen. Přestože rychlý růst v rozvojových zemích je významným faktorem stoupajících komoditních cen, velká část tohoto dění je mimo jejich kontrolu.

V uplynulých dvou letech jsme se s kolegy v Komisi pro růst snažili zjistit, jak 13 rozvojových zemí dokázalo za 25 let či ještě delší dobu vykazovat tempa růstu dosahující v průměru 7% či víc. Ve Zprávě o růstu , zveřejněné v květnu, jsme se pokusili vysvětlit, proč většina rozvojových zemí takového úspěchu nedosáhla, a zvažovali jsme, jak by rychle rostoucí státy mohly napodobit.

Vytrvalý vysoký růst umožňuje účast v globálním hospodářství, která jde za prostou schopnost produkce pro potenciálně masový exportní trh; ba takové zapojení do globální ekonomiky je nezbytné. Nepostradatelně také vyžaduje import zásadního nehmotného aktiva: znalostí. Ekonomiky se dokážou rychleji učit než vynalézat, takže méně vyspělé země mohou dosáhnout mnohem vyššího růstu, než jaký zažívaly dnešní průmyslové země, když bohatly.

Vzhledem k významu globální ekonomiky není osud rozvojových zemí plně v rukou jejich lídrů, pracovních sil a podnikatelů. Existují dnes potenciální negativní globální trendy a výzvy, z nichž mnohé jsou relativně novými jevy, s nimiž se oněch 13 rychle rostoucích zemí potýkat nemuselo.

Nejbezprostřednější je finanční svízel, která vychází především, ale ne výhradně z USA a rozlévá se natolik, že zasáhne všechny sektory globální ekonomiky. To byl a je důsledek bubliny aktiv, již nafoukly nadměrné pákové investice a rozsáhlé potíže s transparentností související s komplikovanými cennými papíry a deriváty, které měly rozprostřít riziko, ale místo toho hlavně zvýšily systémové riziko, které je u nadměrného zadlužení už beztak přítomné.

Ledacos se vyjasnilo. Zaprvé, mimořádná finanční tíseň může srazit reálnou ekonomiku, přičemž nejúčinnějším přenašečem nákazy je nedostatek úvěrů. Zadruhé, současná regulační struktura nedostačuje na to, aby v ekonomice USA zajistila stabilitu. Americký mírný, neúplný a roztříštěný regulační model nepřežije a jinde ve světě se vzorem nestane.

Zatřetí, mezi faktory, které ke krizi přispěly, patřily nízké úrokové sazby, stlačené rizikové marže a globální nevyváženosti, které vycházely vstříc nízkým úsporám v USA, spotřebě převyšující výstup a narůstajícímu obchodnímu deficitu. Nebýt ochoty velkých rozvojových zemí hospodařit s obchodními přebytky a vysokými mírami úspor oproti investicím, bublina aktiv USA – vedoucí k nárůstu domácí spotřeby a propadu míry úspor – by vyvolala inflaci a vyšší úrokové sazby.

To by přibrzdilo růst cen aktiv, zvýšilo úspory, omezilo investice a pravděpodobně snížilo obchodní deficit. Automatické stabilizátory, které se běžně spouštějí, ale selhaly. Platí obecně, že automatické stabilizátory se napříč globálním hospodářstvím spouštět nemusejí, což znamená, že politiky je třeba koordinovat.

Začtvrté, bude zapotřebí přestavět regulační struktury, což si vyžádá globální úsilí. Bude-li scházet mezinárodní koordinace, příležitosti ke škodlivému regulačnímu soupeření reformu zhatí. Konečně, vzájemná závislost a globální riziko, jež jsou u této krize zřejmé, přimějí jednotlivé země – a zřejmě je to dobře –, aby zaváděly politiky zohledňující finanční struktury, které zajistí určitou izolaci před externími šoky, třebaže si takové politiky vyžádají jistou daň.

Vzájemné závislosti v globální ekonomice (v oblastech tak rozmanitých, jako jsou finanční trhy, bezpečnost výrobků, infekční nemoci, závislost na přírodních zdrojích a globální oteplování) překonaly naši kolektivní schopnost je řešit a koordinovat politické reakce. Obnovení rovnováhy si vyžádá čas, vůdčí schopnosti, proměnu přístupů a tvořivost.

Nesoulad v mezičase vyvolává riziko pro všechny, včetně rozvojových zemí. Probouzí skepsi ohledně toho, zda jsou čisté přínosy otevřenosti kladné, a nejistotu ohledně toho, jakých úprav je zapotřebí v oblasti regulace volných trhů, aby bylo dosaženo přiměřené rovnováhy mezi jejich přínosy a riziky.

Vlivné rozvojové země mají se skupinou G-8 společnou zodpovědnost za stabilitu globální finanční a hospodářské soustavy. V současnosti ale mají omezené nástroje, jimiž by tuto zodpovědnost vykonávaly a ovlivňovaly globální politiky. Navíc musíme kolektivně odvádět lepší práci při předvídání problémů a neocitat se tváří v tvář krizím v reakčním režimu.

Globální hospodářství se svou narůstající otevřeností přineslo třem miliardám lidí možnost dosáhnout na plody růstu poválečné doby. Může se také stát ekonomickým odrazovým můstkem pro další dvě miliardy lidí, aby v nadcházejících desetiletích dokázaly naplnit své aspirace. Otevřenost ale přináší rizika, z nichž mnohá jsou nečekaná a většina je špatně řízená. Lidé jsou z pochopitelných důvodů skeptičtí a v případě krize úvěrů rozezlení. Otevřenost potřebuje ochranu a nejlepším způsobem ochrany je účinně, pragmaticky a inkluzivně řídit oblasti narůstající vzájemné závislosti.