KODAŇ – Před časem mi doma při psaní běžel v televizi Wimbledon a napadlo mě, že tak jako Británie sice pořádá vrcholný světový turnaj v tenise, leč nikdy v něm nevítězí, my Evropané jsme v podobné situaci se školstvím.

První univerzitou na světě byla Platónova Akademie v Aténách, po Evropě jsou od Coimbry přes Cambridge po Kodaň roztroušeny staré, ctihodné univerzity a průkopníkem moderní univerzity spojující výzkum a výuku byl Wilhelm von Humboldt v Berlíně. Přesto dnes univerzity ve Spojených státech snadno své evropské protějšky překonávají.

Výzkumu jsou věnována méně než 2% HDP Evropské unie, oproti 2,5% v USA a 3% v Japonsku. Výdaje na jednoho studenta v terciárním vzdělávání jsou ve Francii o málo víc než 9 000 dolarů, v Německu necelých 11 000 dollarů a ve Velké Británii téměř 12 000 dolarů. Některé země EU, například Dánsko, jsou na tom lépe, ale přesto stále pokulhávají za USA, které vynaloží přes 25 000 dolarů.

Měřit kvalitu výstupu je těžké, ačkoliv příloha Timesů Vyšší vzdělávání se o to každoročně pokouší. V posledním žebříčku se do první desítky dostaly pouze tři evropské univerzity – Oxford, Cambridge a Imperial College v Londýně; všechny ostatní byly americké. Mezi nejlepších 50 se vůbec kdy propracovalo jen deset univerzit z celé EU. Nejlepší německá univerzita, Heidelberg, obsadila 58. místo.

V důsledku toho nyní v USA působí zhruba 400 tisíc evropských akademiků a téměř 60% evropských občanů, kteří v USA získali v letech 1998 až 2001 doktorát, se rozhodlo za oceánem zůstat. Evropanů studujících v USA je dvakrát víc než Američanů studujících v Evropě.

Evropská „vzdělávací mezera“ se neomezuje jen na Atlantik. Čínu a Indii necharakterizují jen továrny rostoucí jako houby po dešti a levní, zpola vyučení dělníci. Průmyslová revoluce v „Čindii“ vytváří tak jako v Evropě ctižádostivou střední třídu, která je ochotná a schopná posílat své děti na vysoké školy. V dnešním světě si ale studenti i výzkumníci volí univerzitu podobně jako spotřebitelé prodejce na mezinárodním trhu.

Evropa pro obnovení své vysokoškolské konkurenční schopnosti vyvinula jisté skromné úsilí. V březnu 2000 lídři EU na schůzce v Lisabonu stanovili cíl proměnit Evropu do roku 2010 v konkurenčně nejschopnější, dynamickou ekonomiku založenou na znalostech a dva roky nato se shodli, že investice do výzkumu a vývoje musejí do roku 2010 dosáhnout 3% HDP.

Takové ambiciózní cíle, jakkoli nerealistické, mohou upevnit kázeň a přimět některé země EU ke zvýšení výdajů, zatímco samotná EU zahájila řadu slibných programů. Zřejmě nejvýznačnějším nástrojem financování, jehož prostřednictvím EU podporuje aktivity ve výzkumu a vývoji, je sedmý Rámcový program, za nějakých 50 miliard eur, což představuje 40% nárůst oproti šestému programu.

EU a evropské vlády ale musejí udělat víc. Celkové výdaje jsou stále nízké, srovnáme-li je s federálními výdaji USA za výzkum a vývoj, které ve fiskálním roce 2007 dosáhnou 137 miliard dolarů. Až se tedy v letech 2008 a 2009 bude upravovat rozpočet EU, evropští lídři musí výrazně navýšit financování výzkumu. Přestože hlavní finanční břemeno ponesou členské státy, z úrovně EU lze významně přispět.

Navíc ačkoliv Evropská komise pochopitelně má povinnost bránit špatnému hospodaření a podvodům, u každé žádosti o finance z EU je třeba dodržovat mimořádně složité postupy. Omezení byrokratického papírování, k němuž se teď Komise zavázala, by bylo pro evropské výzkumníky zásadním přínosem.

Konečně Evropa musí klást větší důraz na základní výzkum. Samozřejmě, vědci by měli reagovat na aktuální problémy ve společnosti. Je-li ale zanedbáván základní výzkum, snahy o vytvoření rychlých inovací prostřednictvím aplikovaného výzkumu budou marné. Základní výzkum je primárním organismem v potravním řetězci vědeckého úsilí. Významným krokem vpřed tedy bude Evropská výzkumná rada, která má udělovat výzkumné granty na základě úspěšnosti dle posouzení kolegů, a EU by měla dále navýšit její financování.

Napumpovat do vysokých škol peníze ale nestačí. Jak to ve zprávě zveřejněné londýnským Střediskem pro evropskou reformu pod názvem Budoucnost evropských univerzit: Renesance, nebo úpadek? komentoval bývalý editor Financial Times Richard Lambert společně s Nickem Butlerem, vlády EU uvízly v začarovaném kruhu: „Univerzity nedostanou víc peněz, dokud se nereformují, a ony se bez dalších peněz nereformují.“

Dánská vláda se pokusila z tohoto bludného kruhu vymanit a zavedla reformy dřív, než se zavázala zvýšit rozpočty. V roce 2003 byly dánské vysoké školy přeměněny na samosprávné instituce řízené správními radami, v nichž převažují zástupci zvenčí. Loni vláda sloučila 12 univerzit do osmi, aby dosáhla značných úspor z velikosti, a dánský parlament schválil téměř 50% zvýšení vládních výdajů v oblasti výzkumu do roku 2010.

Dánský příklad podtrhuje klíčovou roli reformy řízení, má-li kdy Evropa splnit své lisabonské cíle. Kodaňská univerzita se sloučením s Královskou veterinární a zemědělskou univerzitou a Dánskou univerzitou farmaceutických věd stala největší univerzitou ve Skandinávii. Aspirujeme teď na postavení nejvýznamnějšího evropského výzkumného střediska ve zdravotnických a biologických vědách, díky mimořádnému souboru vědění založeném na 5000 výzkumníků, vynikající lékařské fakultě, 11 univerzitních nemocnicích a prosperujícím podnikatelském prostředí v biotechnologiích, které už teď zahrnuje jedničky na trhu v oblasti diabetu a neurovědy.

Než jsme se do reformy řízení pustili, nebylo by to zřejmě možné. Naše dosavadní zkušenost nás naučila, že správa univerzity by neměla vycházet vstříc rostoucím počtům studentů tím, že bude nafukovat její hlavní činnost. Ať už je světová konkurence jakkoli tvrdá, je třeba se zaměřovat na zajišťování kvality a dosahování znamenitosti ve výzkumu i výuce.

Copyright: Project Syndicate/Europe’s World, 2008.
www.project-syndicate.org
www.europesworld.org
Z angličtiny přeložil David Daduč