OSLO – Tanec kolem zlatého Nobelova medailónu započal před 100 lety a stále je silný. Nobelova cena má dobře zajištěno postavení ikony, mýtu a rituálu. Co však o ní opravdu víme?

Tato cena obestřená tajemstvími a legendami se poprvé stala předmětem vážného vědeckého zkoumání po roce 1976, kdy Nobelova nadace otevřela archivy. Následný výzkum provedený historiky vědy nenechává nikoho na pochybách: Nobelův medailón je zbrázděn lidskými slabostmi.

U cen za literaturu a za mír sice mnoho pozorovatelů akceptuje jistou míru subjektivity, avšak u cen za vědecké obory se dlouho předpokládalo, že jde o objektivní měřítko význačnosti. Švédská Královská akademie věd, která uděluje cenu za fyziku a chemii, a Institut Karolinska udělující cenu za medicínu/fyziologii však od počátku zakládaly svá rozhodnutí na doporučeních svých příslušných výborů. Chápání vědy členy těchto výborů tak bylo pro stanovení výsledku klíčové.

Vnitřní svět lidí, jimž byla svěřena moc vydávat doporučení, přitom od počátku poznamenávaly osobní a principiální neshody v otázce, jak interpretovat tajemnou závěť Alfreda Nobela a komu by měly být ceny uděleny. Členové výboru se sice snažili o nezainteresovanost, avšak do jejich práce se nutně vkrádal jejich úsudek, záliby a zájmy, přičemž někteří ve výboru prosazovali – ať už otevřeně, či skrytě – vlastní agendu.

Zisk ceny nikdy nebyl automatickým procesem, odměnou za dosažení jakési magické úrovně úspěšnosti. Pověření jmenovatelé jen zřídkakdy poskytli výboru zřejmý konsensus a výbory zase často ignorovaly vzácné případy mandátů, kdy se přece jen objevil jediný kandidát se silnou nominací, jako byl Albert Einstein za svou práci v oblasti teorie relativity. Akademičtí fyzikové nehodlali tento teoretický úspěch vzít na vědomí, „i kdyby si to žádal celý svět“. Udílení ceny je zkrátka nezadatelným právem Švédska.

Navíc i jediná změna ve složení výboru mohla rozhodovat o osudu určitého kandidáta. Teprve když v roce 1944 zemřel vlivný člen výboru C. W. Oseen, mohla být cena udělena teoretickému fyzikovi Wolfgangu Paulimu – jednomu z gigantů kvantové mechaniky. Na druhou stranu se někdy proti svým výborům vzbouřila sama akademie věd. Jeden záštiplný chemik zesměšňoval akademii, aby zablokoval doporučení výboru udělit cenu Dmitriji Mendělejevovi, jenž vytvořil periodickou tabulku prvků.

A i když se všechny zúčastněné strany snažily povznést nad malichernost a předpojatost, byla volba vítězů vždy obtížná – a zůstává obtížnou i dnes. Členové výboru se čas od času v soukromí svěřili, že v mnoha případech lze najít několik kandidátů, kteří si cenu zaslouží stejně jako vítěz. Jednoznačná a nestranná kritéria pro výběr nositele nebyla k dispozici – nebudou k dispozici nikdy.

Zmatená situace, v níž se v roce 1950 ocitl Institut Karolinska, nám připomíná, že všechny výbory čelí obtížnému rozhodování: po čtyřech nerozhodných kolech předběžného hlasování se vynořily tři hlavní alternativy, avšak výsledek byl stále nejistý. Když pak jeden člen výboru naléhal na kolegu, aby přišel na jednání, uvědomil si, že stačí, aby se někdo nachladil, a výsledkem může být naprosto odlišné rozhodnutí.

Představa pokroku vědy prostřednictvím úsilí geniálního jednotlivce je samozřejmě lákavá. Výzkum však postupuje vpřed prostřednictvím činnosti mnoha lidí ve větší míře, než ceny dokážou postihnout.

Geniální mozky mají svůj význam, ale mnohdy je nepřípadné a nespravedlivé omezovat uznání na tak malý počet lidí, když k určitému vědeckému průlomu mohlo přispět mnoho mimořádně nadaných vědců. Nobelovy stanovy neumožňují rozdělení ceny na více než tři části, což vyřazuje z boje objevy, které jsou dílem více než tří badatelů, případně opomíjí klíčové osobnosti, jež si podíl na ceně nezaslouží o nic méně.

Navíc se ukázalo, že mnoha důležitými oblastmi vědy se závěť Alfreda Nobela nezabývá (omezuje se jen na fyziku, chemii a fyziologii/medicínu). Některé z největších intelektuálních vítězství minulého století, například objevy související s rozšiřováním vesmíru a driftováním kontinentů, tak nebyly oceněny. Naprázdno vycházejí rovněž environmentální vědy, které mají dozajista fundamentální význam. Na tom, že chceme mít ve vědě hrdiny, není nic špatného, ale měli bychom chápat, podle jakých kritérií se volí ti, jejichž uctívání se od nás žádá.

Proč si lidé Nobelovy ceny tolik považují? Na to neexistuje snadná odpověď. Kult ceny započal ještě před vyhlášením prvních vítězů. Mediální fascinace pak rozdmýchala spekulace a zájem. Krédo ceny nezáviselo ani tak na kvalitě vítězů jako spíše na pochopení, že cena je silným nástrojem, jak získat prestiž, publicitu a výhody.

Dokonce i vědci, kteří se mračili nad omezeními a někdy i prazvláštní volbou švédských výborů, přesto stále nominovali vlastní kandidáty a lobbovali za ně, protože věděli, že vítěz může v případě úspěchu získat pozornost i peníze pro určitou výzkumnou specializaci, instituci nebo národní vědeckou komunitu.

Slouží fixace na ceny a přiživování kultury extrémní konkurence ku prospěchu vědě či společnosti? Až se jednou mystérium Nobelovy ceny sníží, možná se zamyslíme nad otázkou, co je na vědě skutečně podstatné. Duše a odkaz vědy sahající několik staletí do minulosti jsou mnohem bohatší než honba za cenami.

Copyright: Project Syndicate, 2007.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.