Válka proti teroru, zdá se, způsobuje rozmach protekcionismu. Někteří protiterorističtí válečníci se natolik užírají přistěhovalci, že chtějí vystavět zeď podél celé hranice mezi Spojenými státy a Mexikem. Bojují rovněž proti navrhovanému převzetí amerických přístavů dubajskou společností, neboť se obávají, že by taková investice mohla teroristům zajistit závažné tajné informace. V Evropě je hnutí usilující o zastavení přílivu migrantů z muslimských zemí nesmírně populární.

Toto dění nevyvolává protekcionismus v obvyklém smyslu slova, kdy soukromé zájmy podrývají veřejné blaho, například když si zemědělci počítají vyšší ceny, protože jsou omezovány konkurenční dovozy. Otázky národní bezpečnosti nejsou pošetilost. Třebaže stát má jasný zájem na přínosech volného a otevřeného obchodu, má rovněž zásadní zájem na bezpečí svých občanů.

Národní bezpečnost versus globalizace není otázka buď-anebo, byť se tyto koncepce občas střetají, a proto klíč k úspěšné politice leží v hledání rovnováhy mezi nimi.

Americký prezident George W. Bush například hledá rovnováhu ohledně přistěhovalectví návrhem omezit, ale neznemožnit příchod příležitostných dělníků ze zahraničí. Jeho návrh – který leží někde mezi dvěma krajnostmi, vybudováním zdi v americko-mexickém pohraničí a otevřením hranic – je správným přístupem v době, kdy gastarbeitři mohou být maskovanými teroristy. Pochopitelně že čím větší je teroristická hrozba na hranici, tím přísnější by politika měla být.

Pravděpodobnou kompenzací očekávaného úbytku zahraničních dělníků na globální scéně je nárůst outsourcingu, který ve chvíli, kdy globalizaci pošpiní terorismus, nabízí alternativní a potenciálně přitažlivější způsob dovozu služeb pracovní síly.

Stejně jako v případě gastarbeitrů, outsourcing je importem služeb pracovní síly, ale cizí dělníci zůstávají na své půdě. Buď se požadovaná služba provede ze zahraničí, například u telemarketingu, nebo se dílo pošle do zahraničí ke zpracování a později se importuje do země původu (v Evropě se stále více průmyslové práce přesouvá ze Západu na Východ). Outsourcing udržuje teroristy – a další cizince, kteří by pobírali nákladné sociální příspěvky – v bezpečné vzdálenosti, aniž by za oběť padly přínosy globalizace.

Bush sice může mít pravdu ohledně zahraničních dělníků, ale jeho kontroverzní návrh, aby přístavy USA provozovala společnost se sídlem v Dubaji, je obrovskou chybou. V bezpečnějším světě by dohodě nikdo nevěnoval pozornost – a právem. Americké veřejné mínění, znepokojené hrozbou terorismu, se však, zdá se, staví proti takovému převzetí.

Fanoušci volného obchodu jsou zdrceni. Všeobecný odpor vůči takovému obchodu si vykládají jako náznak, že věrnost Ameriky otevřené ekonomice zřejmě ochabuje. Je však po teroristických útocích ze září 2001 skutečně „frenetické“, když Američané od svých volených úředníků žádají více veřejného bezpečí a národní bezpečnosti?

V současném věku terorismu je třeba doktríny jako volný obchod nově definovat tak, aby veřejný zájem na „zboží“, jako je bezpečnost, zahrnovaly stejně jako zájem na zboží konvenčním, třeba na televizích a autech. Jinak tyto doktríny ztratí svůj význam.

Přenos potenciálně strategických informací o přístavech do cizích a snad nepřátelských rukou s sebou zřetelně nese rizika pro národní bezpečnost. Je marné, aby to Bushova administrativa popírala. Ani Pobřežní stráž USA nedokázala vyloučit, že by aktiva společnosti bylo možné využít pro teroristické činy.

Zákaz převzetí by na druhou stranu znamenal méně efektivní správu přístavů, neboť právě tato dubajská společnost se považuje za lepšího správce, než je ten současný. To by pro USA znamenalo ztrátu, protože přírůstky efektivity zajištěné dubajskou firmou by dříve či později přešly na přístavy USA v podobě vyšších plateb za pronájem.

To vyžaduje nalezení rovnováhy mezi riziky pro národní bezpečnost a výnosy z efektivity zajištěné lepším managementem. Experti dokládají, že pravděpodobnost teroristického útoku kvůli převzetí je nízká. Kdyby škody způsobené teroristickým útokem byly taktéž malé, nebylo by co řešit.

Újma způsobená útokem by ovšem mohla být obrovská, protože přístavy jsou jednou z mála cest, kudy by teroristé mohli do USA propašovat jaderné zbraně. Vzhledem k tomu si Američané nemohou dovolit ohledně přístavů podstupovat sebemenší rizika – důsledky pochybení jsou příliš hrůzné, než aby se o nich vůbec uvažovalo. Americká veřejnost tomu rozumí, třebaže prezident to nechápe.

Zastánci volného obchodu by neměli být zděšeni. Zavržení dubajského převzetí přístavů není protekcionismem v obvyklém smyslu; odráželo by spíše touhu co nejlépe plnit veřejný zájem, šířeji a řádněji definovaný. To je opakem protekcionismu.