KODAŇ – Minulý měsíc zkrachovala jednání v Dauhá, která slibovala volnější obchod – zdánlivě kvůli technické drobnosti v pravidlech zajišťování. Ve skutečnosti však rozhovory zkrachovaly proto, že nikdo – Evropa, Spojené státy, Čína, Indie ani další hlavní rozvojové země – nebyl ochoten přijmout krátkodobý politický úder od uražených neefektivních farmářů a rozmazlených domácích průmyslových podniků v zájmu většího dlouhodobého přínosu prakticky pro všechny.

A zároveň zkrachovaly proto, že nám na nich ve skutečnosti nezáleží. Po několika rozhořčených komentářích nechal svět toto téma do značné míry plavat a vrátil se ke svým obvyklým starostem.

To je pošetilé. Zajištění podstatně svobodnějšího obchodu by pomohlo světu v boji proti téměř všem jeho největším problémům. Při úžasně nízkých nákladech bychom zlepšili podmínky ve školství a ve zdravotnictví, zajistili zbohatnutí nejchudším lidem a pomohli zlepšit schopnost všech lidí potýkat se s budoucími překážkami.

Už po staletí víme, že ze svobodného obchodu téměř vždy těží obě strany. Ekonom David Ricardo v roce 1817 poznamenal, že kdyby Velká Británie a Portugalsko využily své komparativní výhody, přineslo by to oběma zemím prospěch. Portugalsko by mohlo levně vyrábět víno, zatímco Velká Británie by mohla vyrábět látky mnohem levněji než víno. Prodejem látek a nákupem vína získá Velká Británie více obojího a Portugalsko také. Totéž platí i dnes, kdy země, které dělají to, co umějí nejlépe, vyrábějí více a směňují to za větší množství všeho ostatního zboží.

A přesto dnes, kdy rozhovory o mezinárodním obchodu uvízly na mrtvém bodě a protekcionistická politika je na vzestupu, směřujeme spíše k budování větších obchodních bariér. Podporují je zámožné korporace a lobbistické skupiny sledující vlastní zájmy a obhajují je politici, kteří se bojí, že přerozdělení pracovních míst, příjmů a bohatství plynoucí z volnějšího obchodu sníží jejich šance na setrvání u moci.

Když bylo kolo obchodních jednání v Dauhá krátce po 11. září 2001 zahájeno, existovala ve světě spousta dobré vůle. Nedávný průzkum provedený společností Harris pro list Financial Times v USA, Německu, Francii, Velké Británii, Itálii a Španělsku nicméně zjistil, že lidí pokládajících globalizaci za negativní jev je téměř třikrát více než těch, kdo ji považují za pozitivní.

Projekt Kodaňského konsensu nedávno vyzval některé čelní světové ekonomy, aby rozhodli, jak ve světě omezených zdrojů vykonat pro planetu nejvíce dobra. Panel tvořený mimo jiné pěti laureáty Nobelovy ceny shledal, že jedním z vůbec nejlepších kroků, které by svět mohl podniknout, by bylo završení jednání z Dauhá. Své závěry založili členové panelu na novém výzkumu, který pro projekt Kodaňského konsensu provedl australský ekonom Kym Anderson.

Ten ukázal, že kdyby rozvojové země snížily cla o stejné procento jako země s vysokými příjmy a kdyby byly liberalizovány také služby a investice, mohly by se roční globální zisky vyšplhat na 120 miliard dolarů, přičemž do nejchudších zemí světa by do roku 2015 putovalo 17 miliard dolarů.

To je úctyhodná suma a rozhodně jde o přínos, o jehož dosažení by se mezinárodní společenství mělo pokusit. Často si však neuvědomujeme, že tím celý příběh pouze začíná. Jak se ekonomiky otevírají a jak každá země dělá to, co umí nejlépe, konkurence a inovace ženou vzhůru tempa růstu.

Větší konkurence znamená, že dříve chráněné firmy se musí reformovat a stát se produktivnějšími, že musí inovovat jednoduše proto, aby přežily. Existence otevřenějších ekonomik umožňuje lepší obchod s inovacemi, takže nové firmy mohou téměř okamžitě využívat chytré nápady z celé planety. Místo toho, aby každý uzavřený trh musel sám vynalézat kolo, stačí je vynalézt jednou a roztočí se ekonomiky všech.

To znamená, že postupem času se výhoda plynoucí z přechodu na volnější obchod dramaticky zvyšuje: přínos ve výši 120 miliard dolarů v roce 2015 se na konci století rozroste na mnoho bilionů dolarů každoročního přínosu. Navíc by tyto přínosy ve stále větší míře připadaly na rozvojový svět, který by dosáhl největšího zvýšení tempa růstu.

Ve třech různých desetiletích jsme byli svědky tří velmi viditelných případů takového růstového vzedmutí. Jižní Korea liberalizovala obchod v roce 1965, Chile v roce 1974 a Indie v roce 1991; ve všech těchto zemích se roční tempo růstu následně zvýšilo o několik procentních bodů.

Přepočítáme-li tento přínos na roční úspory, pak by realistický výsledek z Dauhá mohl v průběhu tohoto století zvýšit globální příjmy o více než 3 biliony dolarů ročně. A přibližně 2,5 bilionu dolarů by každý rok putovalo do dnešních rozvojových zemí, což v průměru znamená 500 dolarů ročně pro každého obyvatele třetího světa, kde dnes téměř polovina lidí přežívá za méně než dva dolary denně.

Samozřejmě by to přineslo i náklady. Volnější obchod by přinutil některé průmyslové podniky, aby se zmenšily nebo uzavřely, zatímco jiné by se rozšířily, a pro některé lidi a komunity by byl tento přechod obtížný. Přesto by celkový přínos úspěšného kola z Dauhá pravděpodobně tyto náklady několiksetkrát převýšil.

Je zajímavé postavit globální skepticismus vůči volnému obchodu do protikladu k podpoře drahých a neefektivních metod boje s globálním oteplováním. Mnozí lidé tvrdí, že bychom proti globálnímu oteplování měli zakročit, třebaže podobná opatření nepřinesou v následujících desetiletích žádný užitek, poněvadž pomohou snížit jeho dopad až ke konci století.

Také volný obchod však slibuje menší výhody dnes a obrovské výhody v budoucnu. Pokud bychom navíc dokázali zastavit globální oteplování (což nedokážeme), přínos pro budoucí generace by byl oproti volnějšímu obchodu (který rozhodně zajistit dokážeme) desetinový nebo ještě menší. Přesto jen hrstka aktivistických celebrit vyzývá politiky, aby kolo z Dauhá završili.

Celosvětové obavy z volného obchodu vystavují planetu riziku, že si necháme uniknout mimořádné výhody, které nabízí. Volný obchod není dobrý jen pro velké korporace nebo růst počtu pracovních míst. On je prostě dobrý.