LONDÝN – Nedávno jsem se na literárním festivalu v Británii ocitl v panelu při diskusi o svobodě slova. Pro liberály je svoboda slova klíčovým ukazatelem volnosti. Demokracie hájí svobodu slova; diktatury ji potlačují.

Když se my na Západě rozhlížíme po okolí, tento názor si ponecháváme. Odsuzujeme vlády, které umlčují, vězní, a dokonce vraždí spisovatele a novináře. Reportéři bez hranic sestavují seznam: jen letos bylo 24 novinářů zabito a 148 uvězněno. Součástí příslibu, který rozpoznáváme v „Arabském jaru“, je osvobození médií z diktátorova sevření.

Přesto je svoboda slova na Západě pod tlakem. Britský zákon tradičně „právo na svobodu slova“ svazoval dvěma omezeními. První zakazovalo používání slov či jiných projevů, u nichž je pravděpodobné, že naruší veřejný pořádek; druhé bylo namířené proti nactiutrhání. Pro obojí jsou dobré důvody – předejít násilnostem a ochránit dobré jméno jednotlivců před lháři. Jako rozumná tato omezení přijímá většina svobodných společností.

V poslední době se ale meze zákona zpřísňují. Ve většině evropských zemí je dnes protizákonné „podněcovat k náboženské a rasové nenávisti“ a „podněcovat k nenávisti na základě sexuální orientace“, bez ohledu na to, zda dochází k ohrožení veřejného pořádku. Zákon učinil krok od zákazu výroků, u nichž je pravděpodobné, že vyvolají násilí, k zákazu výroků, jejichž záměrem je urážet.

Do očí bijícím příkladem je zákon proti popírání holocaustu. Popírat nebo snižovat holocaust se v 15 evropských zemích a v Izraeli pokládá za zločin. Lze namítnout, že holocaust byl tak mimořádně ohavným zločinem, že platí za zvláštní případ. Jenže zvláštní případy mají ve zvyku se množit.

Francie už postavila mimo zákon popírání všech „mezinárodně uznaných zločinů proti lidskosti“. V muslimských zemích je nelegální označovat arménské masakry z let 1915-1917 za „genocidu“, kdežto v některých západních zemích je zase protizákonné takové označení odmítat. Některé východoevropské země zakazují popírání konkrétně komunistických „genocid“.

Cenzura paměti, kterou jsme kdysi pošetile pokládali za znak diktatury, je dnes významným růstovým odvětvím na „svobodném“ Západě. Ostatně oficiální cenzura je jen špičkou ledovce kulturní cenzury. Veřejně činná osoba se musí mít neustále na pozoru, aby nevyvolala pohoršení, ať už záměrně či bezděky.

Porušení kulturního kodexu poškodí renomé člověka a případně i jeho kariéru. Britský ministr vnitra Kenneth Clarke se nedávno musel omluvit za výrok, že některá znásilnění jsou oproti jiným méně závažná, jímž poukazoval na nutnost právního rozlišování. Přehlídka faux pas a následných podlézavých omluv se stala běžným rysem veřejného života.

John Stuart Mill ve svém klasickém pojednání O svobodě bránil svobodu slova na základě toho, že svobodné tázání je nezbytné pro pokrok vědění. Omezování určitých oblastí historické zvídavosti se zakládá na opačné premise: pravda je známá a je neuctivé ji zpochybňovat. To je absurdní; každý dějepisec ví, že žádná konečná historická pravda neexistuje.

Úkolem historie není bránit veřejný pořádek či mravy, ale zjišťovat, co se stalo. Zákonem chráněné dějiny způsobí, že historici budou hrát na jistotu. Ovšemže, žít v souladu s Millovou zásadou často znamená chránit práva odpudivých osobností. David Irving sepisuje prolhané dějiny, ale jeho stíhání a věznění v Rakousku za „popírání holocaustu“ by Millem otřáslo.

Naproti tomu tlak na „politickou korektnost“ vychází z argumentu, že pravda je nepoznatelná. Výroky o postavení člověka jsou v zásadě věcí názoru. Jelikož vyjádření názoru jedněch se téměř jistě dotkne druhých a jelikož taková vyjádření nijak nepřispívají k odhalování pravdy, míra jejich urážlivosti se stává jediným kritériem k posuzování jejich přijatelnosti. Odtud tabuizace jistých slov, obratů a argumentů, z nichž plyne, že určité osoby, skupiny či zvyklosti jsou lepší či horší, normální či nenormální; odtud snaha hledat čím dál neurčitější způsoby označování společenských jevů, která vede k usychání živosti a zajímavosti jazyka.

Klasickým příkladem je to, jak se ve veřejném diskursu namísto „manželství“ prosadila „rodina“, což naznačuje, že všechny „životní styly“ jsou stejně hodnotné, navzdory skutečnosti, že většina lidí stále touží uzavřít sňatek. Označit homosexualitu za „perverzi“ se stalo tabu, přestože právě toto slovo v 60. letech používal radikální filozof Herbert Marcuse (který homosexualitu chválil jako projev disentu). V dnešní atmosféře, již by Marcuse nazval „represivní tolerancí“, by se takový způsob vyjadřování považoval za „stigmatizující“.

Sociologický imperativ vycházející z šíření „politické korektnosti“ tkví ve skutečnosti, že už nežijeme v patriarchálních, hierarchických, monokulturních společnostech, které vykazují všeobecnou, ač nepromyšlenou shodu na základních hodnotách. Patetické snahy naočkovat lidem společný pocit „britství“ či „nizozemství“ v multikulturních společnostech, byť jsou třeba sebelépe míněné, potvrzují rozpad společné identity.

Společnou měnou kulturní výměny názorů se tedy stal veřejný jazyk a všichni se mají na pozoru, aby si ohlídali své chování. Výsledkem je množení vyhýbavých slov, která ochlazují politickou a morální debatu a vytvářejí čím dál širší trhlinu mezi veřejným jazykem a tím, co si řada obyčejných lidí myslí.

Obranu svobody slova nijak neulehčují ani špinavé praktiky bulvárního tisku. Potřebujeme svobodná média, aby odhalovala zneužívání moci. Je-li ale investigativní žurnalistika motivována k „odhalování“ soukromých životů známých lidí, když se věc nikterak netýká veřejného zájmu, diskredituje se. Zábavné pomluvy zmutovaly v atak na soukromí a noviny tvrdí, že každý pokus vykázat je z ložnic je útokem na svobodu slova.

Člověk ví, že určitá doktrína je v ohrožení, když jejímu významu nerozumí už ani ti, kdo tvrdí, že ji obhajují. Při použití tohoto měřítka je zjevné, že klasická doktrína svobody slova je v krizi. Měli bychom ji dát urychleně do pořádku – právně, mravně i kulturně –, chceme-li si zachovat náležitý smysl pro to, co vlastně znamená život ve svobodné společnosti.