Ségolenè Royalová se vyšvihla do čela houfu socialistů, kteří si kladou za cíl stát se následovníky Jacquese Chiraka ve funkci francouzského prezidenta. Ještě před několika měsíci by přitom na podobný vývoj nikdo nevsadil ani euro. Až donedávna byla totiž Royalová – která je dnes pouze šéfkou jedné z dvaadvaceti regionálních vlád ve Francii – nejznámější jako družka vůdce Socialistické strany Françoise Hollandea. Přesto je podle výzkumů veřejného mínění jediným levicově zaměřeným kandidátem, který je zřejmě schopen porazit Nicolase Sarkozyho, současného ministra vnitra a pravděpodobného favorita na post nositele středopravé standardy v prezidentských volbách plánovaných na příští květen.

Jak se Royalové podařilo vystoupat tak vysoko a tak rychle? Jedním důvodem je, že Royalová představuje jedinou novou tvář mezi socialisty soutěžícími o stranickou nominaci. Laurent Fabius, Martine Aubryová, Dominique Strauss-Kahn, Jack Lang, a dokonce i Hollande jsou vesměs bývalými vysoce postavenými ministry, kteří se navzájem neutralizovali, zatímco někdejší premiér Lionel Jospin se po porážce v roce 2002 rozhodl ukončit politickou kariéru. Každý z nich má své silné a slabé stránky, ale nezdá se, že by byl některý schopen postavit se Sarkozymu. Tváří v tvář vedení Royalové Jospin i Hollande odstoupili z boje.

Existovalo tedy vakuum, které bylo potřeba vyplnit a jež doprovázela silná touha věrných straníků po obrodě. Hlavní předností Royalové přitom je, že se neúčastnila bezpočtu vnitřních bojů, které dovádějí radikální socialisty a voliče k zlosti, a že se přímo nepodílela na stranickém vedení, což jí umožnilo vyhnout se obviňování z jeho přehmatů. Proto není její okrajové postavení ani zdaleka nevýhodou, nýbrž jedním z jejích hlavních aktiv.

Má za sebou krátkou a politicky méně významnou ministerskou zkušenost – v letech 1992-1993 působila jako ministryně životního prostředí, v letech 1997-2000 jako náměstkyně ministra pro střední školství a v letech 2000-2002 jako ministryně pro rodinné záležitosti – a pozornost na sebe upoutala převážně prací v oblastech souvisejících s každodenními problémy, jako jsou televizní programy pro děti nebo šikana ve školách. Zatímco však jiní politici nepokládají tyto záležitosti za politicky významné, pro většinu obyčejných občanů znamenají velmi mnoho. Proto mají lidé sklon pohlížet na Royalovou spíše jako na upřímnou političku než jako na člověka, který se stará jen o své osobní ambice.

V otázkách bezpečnosti a školství se Royalová od klasické levice odchyluje a připomíná spíše zastánkyni tvrdé linie. V zemi, kde je dnes bezpečnost pro většinu lidí prvořadou prioritou, to představuje výhodu. Jako matka čtyř dětí, která prohlašuje, že věří v tradiční rodinné hodnoty, je přitažlivá pro pravicové voliče, zatímco její nemanželský vztah s Hollandem ji staví do role prototypu moderní ženy.

Už samotné její ženství je navíc obrovskou devízou. Když ji nějaká otázka vyvede z míry, obvykle odpoví: „Položil(a) byste stejný dotaz muži?“ Od chvíle, kdy Laurent Fabius utrpěl ve výzkumech veřejného mínění těžkou ránu, když se její kandidatuře vysmíval otázkou: „Kdo se bude starat o děti?“ se její soupeři obávají, že útočením na ni získají nálepku nepřátel žen – a když už ji kritizují, Royalová se okamžitě vtělí do role nevinné oběti, kterou nespravedlivě bijí školní tyrani.

Jako politická taktička projevila také vynalézavost, když zorganizovala na internetu kampaň s cílem sepsat svůj program na základě odpovědí uživatelů. Její motto „Můj program je váš“ by si mohlo získat oblibu u občanů, kteří stejně jako v mnoha jiných demokraciích nedůvěřují politické elitě. Navzdory tomu, že podobně jako většina francouzské politické garnitury získala vzdělání na Ecole Nationale d’Administration (ENA), pohrdá jazykem a zvyklostmi této „továrny na elitu“. A v neposlední řadě je atraktivní. Její fotografie v plavkách, které během léta pořídili paparazzi, vyvolaly po celé Francii řadu diskusí.

Hra však ještě neskončila. Socialisté o svém kandidátovi rozhodnou 17. listopadu. Ostatní uchazeči, kteří ve výzkumech veřejného mínění zaostávají za Royalovou, poukazují na její nedůvěryhodnost v otázkách hospodářské politiky a mezinárodních vztahů. Nikdo nezná její názor na Blízký východ, terorismus, jaderné odstrašení a mezinárodní bezpečnost. Během nedávné války v Libanonu volala Royalová po zásahu Billa Clintona – řada lidí to pokládala za nedostatečnou odpověď.

Absence programu byla až dosud silnou stránkou Royalové, ale stejně tak by se mohla stát její zhoubou. Nakonec totiž bude Royalová nucena opustit svou promyšlenou nejednoznačnost a pravděpodobně za to zaplatí jistou cenu. Jen málo voličů podpoří někoho, jehož politický program je založen pouze na školství a obhajobě rodiny. Někteří socialisté se obávají, že po případné nominaci nedokáže Royalová obstát v přímých debatách se Sarkozym.

Ve Francii jsou navíc výzkumy veřejného mínění ošidné. Od roku 1981 žádný favorit výzkumů nakonec prezidentské křeslo nezískal. V roce 1981 neměl být podle výzkumů veřejného mínění zvolen François Mitterrand, nýbrž Valéry Giscard d’Estaing. V roce 1988 byl ještě pár měsíců před volbami superfavoritem (někdejší premiér) Raymond Barre, který se však nakonec neprobojoval ani do druhého kola. Vyhlídky Jacquese Chiraka vypadaly několik týdnů před volbami v roce 1995 tak chabě, že se ho jeden novinář v přímém televizním vstupu neomaleně zeptal, jestli by nebylo lepší odstoupit. A v roce 2002 byl za jediného možného vítěze pokládán Lionel Jospin, který nakonec skončil třetí za Chirakem a Jean-Marie Le Penem.

Royalová však ve svůj osud věří. Ani zdaleka není slabou kandidátkou, rychle se učí a má silný volební tým. Dokáže-li vylepšit svůj program v otázce zahraniční politiky, může stále otevřít novou kapitolu ve francouzských politických dějinách.