Pomazání Ségolène Royalové na prezidentskou kandidátku socialistů je významný krok na cestě k osmým prezidentským volbám Páté republiky, ohlášeným na 22. dubna 2007, přičemž jejich druhé kolo proběhne dva týdny nato. Všichni kandidáti by měli být známi do konce ledna – to je termín pro tištění hlasovacích lístků. Do daného okamžiku tedy čtyři hlavní francouzské politické strany, dvě na levici a dvě na pravici, musí nachystat svá stranická prohlášení a zvolit kandidáty.

Tak by měl systém teoreticky fungovat. V praxi, ač by oficiální kampaň měla trvat pouze dva měsíce (což je v demokracii, kde kandidáti musejí snášet nepolevující mediální palbu, až dost dlouho), přispělo broušení ostruh potenciálních kandidátů, společně s mediálním hladem po dostihovém zápolení, k zahájení skutečné kampaně už téměř před rokem a půl. Dnešní veřejné debaty tudíž mají poněkud surreálný charakter, poněvadž programy, o něž kandidáti opřou své kampaně, nebyly ještě sestaveny. Za jejich neexistence se jako rozhodující ukázaly osobnost a styl, nikoliv politické programy. Nejsem si jistý, zda je to pro demokracii dobré, ale je tomu tak.

Prozatím průzkumy veřejného mínění ovládly dvě takové stylově vyhraněné osobnosti a zdá se, že je jim osudem určeno utkat se ve druhém kole. Napravo je Nicolas Sarkozy, ministr vnitra (a krátce ministr financí), k jehož politickému vzestupu došlo v rozmanitém rámci Svazu pro lidové hnutí (UMP). UMP je politický dědic gaullismu, avšak ideologická nejednota partaje je legendární – což se odráží ve změnách názvu strany každých osm až deset let.

Sarkozy je filozoficky konzervativec, ale v přístupu k ekonomickým záležitostem je ultraliberál, takže je naprosto vzdálen gaullistické tradici. Obhajuje privatizaci a sociální represi, čímž se postavil napravo od pravice, doufaje, že si vydobude zpět hlasy, které střední proud už 20 let ztrácí ve prospěch „fašistoidní“ Národní fronty Jeana-Marieho Le Pena.

Sarkozy se do gaullistického hnutí vnutil proti vůli prezidenta Jacquese Chiraka; ba, zmocnil se předsednictví UMP navzdory Chirakově aktivní opozici. Většině veřejnosti se líbí jeho syrový jazyk a ostrá kritika zbytku pravice, obzvláště ministerského předsedy Dominiqua de Villepina, ale především Chiraka. Neví sice nic o mezinárodních záležitostech, ale nezdá se, že by mu to měl někdo za zlé.

Royalová na levici, socialistická předsedkyně v regionu Poitou-Charentes, má mizivou vládní zkušenost, neboť strávila jen kratičká období na postech ministryně životního prostřední, ministryně pro rodinu a ministryně školství. Bylo zábavné sledovat zlost stařešinů Socialistické strany ze vzestupu Royalové. Bude se ještě muset vypořádat se zásadními problémy dne – finanční nestabilitou, mdlým evropským růstem, Středním východem – a během kampaně se jim nevyhne. Avšak díky své eleganci a šarmu a díky tomu, že sociální problémy řeší se zdravým rozumem a s elánem, je už přes rok na špici průzkumů veřejného mínění.

Všeobecně se tedy očekává, že Sarkozy a Royalová budou dvěma vůdčími kandidáty, kteří vstoupí do rozhodujícího klání druhého kola. Avšak soudě podle minulosti, takto francouzská politika nefunguje.

Všichni kandidáti na francouzský prezidentský úřad, kteří začnou příliš brzy, už od de Gaulla prohrávají. Média si vybrala Pohera, Chabana-Delmase, Barra, Balladura i mne a jednalo se s námi jako s kandidáty déle než dva roky před volbami, ať už kandidatura byla ohlášena či nikoliv, a všichni jsme byli nakonec poraženi. Můj vlastní pocit je ten, že mediální bombardování je tak prudké, že věrohodnost kandidáta nemůže vydržet déle než několik týdnů. Přílišná veřejná expozice ubližuje.

V tomto bizarním tanečku, kde velké strany a významní kandidáti vědí, že je lepší začít později, přináší dnešní mediální cirkus opravdový prospěch kandidátům bez reálné naděje na vítězství: fašistovi, krajnímu pravičákovi, komunistovi, dvěma trockistům a několika dalším okrajovým osobám. Kandidují pouze proto, aby se těšili ze dvou let publicity zdarma.

Tito druhořadí kandidáti ovšem podtrhují hlubší problém. Aby byl člověk zvolen prezidentem Francie, potřebuje víc než jen charisma, dobrý program a silnou politickou stranu. Musí se rovněž vyvarovat tříštění sil, které levici odsoudilo k nezdaru v roce 2002, když se ani jeden z jejích šesti kandidátů neprobojoval do druhého kola, což Jacquesu Chirakovi, jenž v prvním kole získal 19% hlasů – na konečného vítěze rekordně málo –, dalo možnost v rozhodujícím utkání porazit Jeana-Marieho Le Pena se ziskem 82% hlasů. Nejotevřeněji konzervativní francouzskou vládu uplynulé dekády v zásadě zvolila levice.

Může dojít k opakování téhož scénáře: na levici, mimo socialistickou stranu, jsou už ohlášeni čtyři kandidáti a pravděpodobně se objeví pátý. Na pravici Chirakův odpor k Sarkozymu dává vědět, že se v určitou chvíli objeví další kandidát, buď ministr obrany Michele Alliot-Marie, nebo sám Chirac.

V tomto bodě je nejdůležitější si připomenout, že poslední sedmery prezidentské volby ve Francii vždy přinesly překvapení. Konečný výsledek nikdy nebyl v průzkumech veřejného mínění zřejmý dřív než šest týdnů předem. Pro tuto chvíli jsou tedy volby příliš daleko na to, abychom cokoli s jistotou věděli nebo předpovídali. Vše, co slýcháme, jsou prázdné spekulace. Ale média alespoň předvádějí svižnou práci a my se dobře bavíme.