Jedním velkým překvapením současné prezidentské kampaně ve Francii je to, jak se do popředí politické debaty vyhoupla „národní identita“. Během prezidentské kampaně v roce 1995 byly hlavními tématy nezaměstnanost a sociální rozdíly. V roce 2002 byla prioritou bezpečnost. Nynější kampani však tři hlavní kandidáti, již se jí účastní, – Nicolas Sarkozy, Ségolène Royalová a François Bayrou – dali naprosto odlišný formát.

Sarkozy například navrhuje zřízení ministerstva pro přistěhovalectví a národní identitu. Royalová se zase pečlivě drží rozlišování mezi národem a nacionalismem, odklání se od dřívější příchylnosti Socialistické strany k Internacionále a místo ní obhajuje Marseillaisu a navrhuje, že by všichni občané měli na státní svátek dobytí Bastily vyvěšovat francouzskou vlajku. Bayrou kritizuje „národnostní posedlost“ svých soupeřů, ale podporuje odejmutí jus soli (práva na získání francouzské národnosti dle místa narození) lidem z francouzského ostrova Mayotte, kvůli mohutnému přílivu těhotných žen na tento ostrov.

Vůdce krajní pravice Jean-Marie Le Pen říká, že je s tímto vývojem velice spokojen. Debata o národní identitě není vskutku nic nového. Problém je v tom, že francouzská identita se vždy skládala z neslučitelných a občas vzájemně nepřátelských prvků, jako například katolické a sekulární tradice země, její revoluční ideologie a konzervativních sklonů a kulturních postojů jejích občanů na venkově a v dělnické třídě.

Historik Ernest Renan, jenž se zabýval národní totožností po porážce Francie v roce 1871 v prusko-francouzské válce, definoval národ jako „duši“ složenou ze dvou částí. První část, „bohaté dědictví vzpomínek,“ má kořeny v minulosti, zatímco druhá, vážící se k současnosti a otevírající cestu do budoucnosti, spočívá v jednotné vůli občanů společně budovat veřejný život. Renan dával přednost této vůli po společném životě před jakýmkoli etnickým vymezením a postavil francouzskou představu národa ( nation ) do protikladu k téměř rasovému pojetí lidu ( Volk ), jež dominuje německé tradici.

Podle jeho názoru je národní identita „duchovním konceptem“ založeným na společné historii a souboru hodnot. Některé z těchto hodnot pramení z jakéhosi sekulárního křesťanství a jiné z osvícenských revolučních přesvědčení o lidských právech, rovnosti, francouzštině, sekulárním školství a z myšlenky, že stát je zodpovědný za společný zájem a uplatňování republikánských zásad.

Právě o tento náhled na národní identitu – náhled, který překračuje rasu, barvu pleti, původ i náboženství – se nyní vede spor. Krizi identity, která dnes zvířila Francii, uvádí do pohybu souvislost mnoha faktorů: globalizace, která plodí nejistotu, Evropské unie, která zkracuje volnost národních lídrů, americké strategické dominance, která oslabuje postavení Francie ve světě, a vzmáhajících se asijských mocností.

To představuje vážnou výzvu pro myslitele, již občas samotnou myšlenku národa zesměšňují a tvrdí, že žijeme v „postnacionálním“ světě. Podle nich je třeba národní identitu opustit ve prospěch evropské totožnosti, třebaže pocit sounáležitosti s Evropou není mezi národy EU hluboce zakořeněn.

Namísto toho zůstává silná vazba mezi identitou a imigrací, tato stará písnička krajní pravice, a věc se ještě dále vyostřila kvůli neschopnosti Francie vyvinout účinnou politiku k integraci přistěhovalců z Afriky. Aby byla situace ještě horší, zatímco náboženství a kultura ve Francii tradičně náležejí do soukromé sféry, některé náboženské požadavky pronikly do veřejného života, jak dokládají spory ohledně nošení šátků muslimskými děvčaty ve školách.

Problém vazby mezi národní identitou a kulturním pluralismem se teď v téměř totožné podobě dostává na povrch ve Velké Británii, Holandsku a Dánsku – tedy zemích, které si na rozdíl od Francie už dávno zvolily politiku multikulturalismu. Ve Spojených státech, zemi s rozsáhlým přistěhovalectvím, komunity dokáží společně vytvořit silnou kulturní totožnost a hluboce vtištěný patriotismus. Dosud to bylo stejné i ve Francii, již vytvořily postupné vlny imigrantů. Avšak na rozdíl od USA se integrace ve Francii nezakládá na asimilaci, ale na touze po propagaci homogenity – národa sjednoceného jako „jediný a nedělitelný“.

Ve světě změněném globalizací dnes Francie musí čelit náročným výzvám, jež její noví přistěhovalci představují: zachovat principy tvořící jádro francouzské identity a zároveň naplnit touhu některých svých nových občanů ponechat si svou vlastní identitu, která ve skutečnosti může některé z těchto principů popírat. Dnešní debata nad národní totožností vyplývá z tohoto napětí, a tak nepřekvapuje, že se stala ústředním tématem prezidentské kampaně. Avšak to, co je v této debatě v sázce, jsou hodnoty, na nichž nejenže byla vybudována Francie, ale na nichž byla vystavěna a bude dále formována Evropa.