KYJEV – Už od konce druhé světové války Francie důsledně přijímá výzvy spojené s�restrukturalizací Evropy v�krizových dobách. Přitom se tato země stala katalyzátorem nejen budování evropské jednoty, ale i zajišťování prosperity, která charakterizovala poválečná desetiletí v�Evropě – prosperity, jež se dnes kvůli globální finanční a hospodářské krizi ocitá v�ohrožení. Přejeme-li si, aby Evropa vyšla z�dnešních problémů posílena, pak je i tentokrát zapotřebí vizionářského francouzského vedení.

První okamžik, kdy rozhodné francouzské vedení začalo sjednocovat Evropu, nastal ve chvíli, kdy Robert Schuman a Konrad Adenauer vytvořili Evropské společenství uhlí a oceli. Díky začlenění Spolkové republiky Německo do politické, ekonomické a sociální struktury Západu znamenal tento krok počátek znovuzrození a hospodářského zázraku této země.

Druhý okamžik, kdy Francie upevnila vnitřní architekturu Evropy, nastal v�roce 1983 během debat o rozmístění amerických raket s�plochou dráhou letu a raket Pershing v�Německu v�reakci na rozmístění raket SS-20 Sovětským svazem. Francouzské odhodlání postavit se za Německo pomohlo zabránit tomu, aby tato země sklouzla do nebezpečné neutrality, která by v�samém jádru otřásla evropským společenstvím.

Třetí okamžik nastal po pádu Berlínské zdi, kdy panovaly obavy, že sjednocené Německo by mohlo Evropu destabilizovat. Po počáteční snaze sjednocení oddálit je Francie přijala za své výměnou za to, že Německo znovu potvrdí svou oddanost evropské jednotě a vedoucí roli Francie a Německa v�rámci Evropského společenství. V důsledku toho se Německo ještě rozhodněji přihlásilo k�myšlence „stále těsnější unie“, když se zavázalo připojit se k�euru jako ke společné evropské měně.

Dnes je naléhavě zapotřebí, aby se prozíravost, která oživila francouzsko-německé vztahy, rozšířila na celou střední a východní Evropu. Pouze při zajištění evropské identity celého tohoto regionu a zakotvení sílícího rusko-německého vztahu do evropského kontextu může Evropská unie pokračovat v�cestě stability a prosperity. Pouze při posílení otevřených obchodních a finančních vztahů napříč Evropou můžeme doufat v�překonání dnešní krize. Není totiž v�zájmu žádné evropské země ani EU jako celku, aby měla střední a východní Evropa pocit, že byla ponechána napospas osudu nebo že se Německo a Rusko v�době této krize navzájem fixují na sebe.

Určujícím faktorem při utváření mezinárodního obrazu Ruska je dnes – stejně jako v�případě Německa v�50. letech minulého století – povaha jeho vztahů s�bezprostředními sousedy. Podle řady pozorovatelů signalizují tyto vztahy nejen tomuto regionu, ale i zbytku světa, jakým typem mocnosti si Rusko přeje být.

Problémem je zčásti i otázka samotného „internacionalismu“. Na rozdíl od Evropy s�hustou sítí multilaterálních organizací, jejichž prostřednictvím jednotlivé státy formulují a realizují velkou část své zahraniční politiky, není Rusko na intenzivně kooperativní mezinárodní procedury zvyklé.

Skutečnost, že si Evropa drží Rusko od těla, však v�mnoha Rusech jen posílila pocit izolace a vyvolala v�nich pokušení definovat zájmy země způsoby neslučitelnými se zájmy Evropy. Kromě toho umocnila ruskou touhu vytvořit speciální bilaterální rusko-německý vztah, jenž by nebral ohled na kontext EU.

Evropské dějiny v�uplynulých 60 letech jasně ukazují, že nejslibnějším přístupem k�vyřešení problému národního usmíření a stability není soustředit se na konkrétní situace, nýbrž stanovit procedury podněcující spořádanou změnu. Jedinečná vize dokáže vždy tento proces oživit: nelze dopustit, aby nevraživost mezi sousedy začala hnisat, a vláda zákona musí nabýt vrchu nejen uvnitř jednotlivých států, ale i mezi nimi.

Předpoklad, že taková vize může fungovat v�případě Ruska, Ukrajiny i Evropy, není jen zbožné přání, ale opírá se o úspěšnou zkušenost Francie a Německa s�navazováním přátelských vztahů. Existence či neexistence kooperativního rámce často rozhoduje o tom, zda určitý spor přeroste v�krizi. Tyto kooperativní rámce se snaží uvést v�soulad nezávislost státu a vzájemnou regionální provázanost, přičemž pomáhají orientovat politické činitele spíše na dosažení prosperity pro vlastní lid než na získávání jednostranných výhod, které v�konečném důsledku zbídačují a destabilizují všechny.

První ponaučení z�evropské jednoty zní, že v�době krize se musí kontinent více semknout, nikoliv se rozdrobit v důsledku protekcionismu, konkurenčních devalvací a vyhánění přistěhovalců. Stejně tak nesmíme dopustit, aby se euro stalo železnou oponou, která odsoudí nečlenské země k�pobytu ve vysoce riskantní zóně, kam se investoři neodváží vstoupit.

V�případě Ukrajiny může Evropa pomoci přijetím dohody o volném obchodu, kterou momentálně sjednáváme. V�kombinaci s�naším úspěšným členstvím ve Světové obchodní organizaci by tato dohoda Ukrajině prospěla, jakmile se světový a evropský obchod začnou zotavovat. Evropa může rovněž zvážit využití různých stabilizačních fondů, aby pomohla provést naši ekonomiku krizí, kterou dnes všichni zažíváme.

Nežádám o tyto věci z�úzkoprsého zájmu o zdraví své země. Stejně jako se americká centrální banka angažovala v�úvěrových a měnových swapech s�Brazílií, Mexikem, Singapurem, Jižní Koreou a dalšími zeměmi, aby jim usnadnila přístup k�tolik potřebným dolarům, musí také Evropská centrální banka nabídnout obdobné swapové dohody evropským zemím stojícím mimo eurozónu, aby zajistila pokračování obchodních a výrobních procesů.

Ano, prožíváme temné časy a všichni politici chtějí ochránit vlastní voliče. Největší pováleční evropští vůdci však chápali, že nejlepší cestou k�dosažení tohoto cíle je mít na zřeteli širší zájem Evropy. A stejně jako mnohokrát předtím nastal také dnes – v�době, kdy jsou všechny naše ekonomiky v�ohrožení – čas na rozhodné francouzské vedení.