S deseti novými členy čítá Evropská unie 25 zemí a 453 milionů občanů. Ve světle faktu, že v uplynulém tisíciletí spolu členské státy EU svedly bezpočet válek a že studená válka rozdělovala kontinent pětačtyřicet let na dva znepřátelené bloky, je dnešní Evropa úspěchem monumentálního historického významu.

Je zřejmé, že EU představuje mnoho věcí současně. Za prvé je zárukou míru: mezi navzájem provázanými členskými zeměmi unie je dnes válka technicky nemožná.

EU je navíc skvělým nástrojem mezinárodního usmíření. Němci a Francouzi, kteří se před 60 lety milovali zhruba stejně jako dnes Srbové a Bosňané, jsou nyní sezdaným párem. Katolíci a protestanti v Irsku se po celé století zabíjeli, avšak když jsou nyní v EU, uznali idiotskost svého konfliktu a nevyhnutelnost usmíření. Maďaři a Rumuni se po devíti staletích nenávisti a válek angažují ve stejném procesu. A Řecko se rozhodlo, že podpoří zahájení jednání o vstupu Turecka do EU v příštích dvanácti letech.

Unie je rovněž nositelem prosperity, protože funguje jako efektivní mechanismus, jenž nutí zaostávající členské země překonávat dlouhodobé překážky rozvoje. Irsko a Řecko, kdysi dvě nejchudší země v Evropě, zaznamenaly hospodářský rozmach – Řecko se blíží evropskému průměru a Irsko již zaujalo místo mezi nejbohatšími státy.

Právě z těchto důvodů chtějí země mimo EU do unie vstoupit. Za necelé dva roky se to stane skutečností pro Bulharsko a Rumunsko, zatímco jednání s Chorvatskem a Tureckem se teprve rozbíhají. Hovoří se rovněž o členství Srbska a Ukrajiny. Pro každou z těchto zemí bude členství v unii znamenat trvalý mír se sousedy, usmíření doma a také zrychlený hospodářský růst.

Toto vše s sebou nese jistou dávku nestability, zejména v případě, že se motorem rozšíření stanou vyjednávání mezi vládami, nikoliv demokratická rozhodnutí. Projekt nové evropské ústavy byl navržen tak, aby tento problém odstraňoval. A ejhle, Francie, která má 29. května ratifikovat ústavu v referendu, působí dojmem, že chce hlasovat proti ní. Pokud tak učiní, bude výsledkem zemětřesení.

Ačkoliv svou roli při integraci Evropy sehrály všechny členské země, Francie bezpochyby nabídla nejvíce myšlenek a architektů.

Co se tedy děje? Ve Francii jako všude jinde v Evropě vždy existovali bezuzdní nacionalisté, „suverenisté“, kteří říkají Evropě „ne“ ve jménu obrany národa. Ať už však patří ke krajní pravici či ke komunistické levici, představují sotva 20% elektorátu. Kromě nich lze onen bizarní úkaz zaznamenaný nedávnými výzkumy veřejného mínění ve Francii vysvětlit dvěma faktory.

Prvním z nich je skutečnost, že Francouzi mají nevyřízené účty se svým prezidentem a vládou. Jacques Chirac byl znovuzvolen prezidentem dvaaosmdesáti procenty hlasů kvůli hrozbě ze strany krajní pravice. Polovinu těchto hlasů získal podle všech důkazů z levé části spektra. Chirac se nicméně choval, jako by byl jeho mandát nepochybný, a uvedl do úřadu jednu z nejkonzervativnějších vlád, jaké Francie za posledních padesát let zažila. „Ať platí chudí,“ zní jeho fiskální příkaz dne. Zavání to uzurpováním moci a mnoho Francouzů to podněcuje k tomu, aby dali hlasováním najevo svou rozezlenost.

Druhým faktorem je skutečnost, že Francie podobně jako zbytek světa trpí špatně zvládnutou formou globalizace. V důsledku toho zažívá prohlubující se sociální nerovnosti, vysokou a stále se zvyšující nezaměstnanost, neustálé restrukturalizace firem zahrnující propouštění, ohrožení veřejných služeb i programů sociální péče a všeobecný pocit nejistoty.

Svět podstoupil mohutnou ekonomickou deregulaci, jak ji předepisuje monetaristická doktrína podporovaná konzervativními silami, jež dominují v rozvinutých zemích Severní Ameriky, Evropy a Dálného východu. Toto hospodářské tsunami k nám přišlo ze Spojených států – Evropa z něj nic nemá, avšak ve všech našich zemích se pravicové síly, které vytvořily většinu, jež vládne Evropě, sešikovaly na jeho podporu.

Je to právě touha odmítnout tento stav věcí, která především vysvětluje, proč chce mnoho Francouzů vykřičet své „ne“. Udělat to by však byla velká chyba. Pouze Evropa jako celek, jež se bude politicky soustředit na myšlenku lepší regulace, je dostatečně velká, aby dokázala toto neoliberální tsunami zastavit. Potřebuje k tomu však jasnou doktrínu, pevnou politickou vůli a ústavu. Je zřejmé, že odmítnutí ústavy EU je spolehlivým způsobem, jak zabít evropskou dynamiku a oslabit schopnost Evropy bránit samu sebe.

Ve Francii je vášnivá debata stále v plném proudu a nic zatím není ztraceno. Francouzi mají ještě čas dát se dohromady – a výzkumy veřejného mínění naznačují, že tak začínají činit. Evropa si to zaslouží.