Příští týden se na útesech Normandie sejdou prezident Bush, prezident Chirac a kancléř Schröder, aby si připomněli 60. výročí invaze dne D, která vedla k osvobození Evropy. Tuto příležitost by měli využít také k tomu, aby se sami osvobodili od zahořklosti, která rozštěpila atlantické spojenectví kvůli irácké válce, tvrdí Pierre Lellouche a Christoph Bertram.

Když Spojené státy zahájily válku proti Iráku Saddáma Husajna, Francie a Německo správně varovaly, že by invaze mohla vést k prohloubení nestability na Středním východě a k zesílení hrozby radikálního islámského teroru. Teď když Amerika a její koalice prokázaly neschopnost samy v Iráku zajistit stabilitu, francouzská a německá vláda nemohou dál nečinně přihlížet a samolibě prohlašovat: „My jsme vám to říkali", neboť situace se dále zhoršuje. Je potřeba, aby se obě vlády seriózně a plně angažovali v úsilí, které se musí stát sjednocenou snahou Západu.

Jistěže, pro všechny - včetně Francie a Německa - by bylo nejlepší, kdyby koalice pod vedením USA směřovala k úspěchu a Irák se mohl stát se pilířem stability a modernizace Středního východu. Avšak ať je tento výsledek sebevíc žádoucí, není dnes už pravděpodobný (pokud vůbec kdy byl). Vnitřní stabilita i hospodářské zotavení jsou nadále prchavé. Nad zemí visí čím dál hrozivější přízrak občanské války. Rozštěpený Irák pohroužený do války se sebou samým by byl katastrofou jak pro region, tak pro mezinárodní důvěryhodnost a autoritu USA a pro transatlantické vztahy.

V beztak křehké oblasti by proměna velké arabské země, jako je Irák, v rozvrácený stát nejspíš vyvolala intervence znervóznělých sousedů - kterých není zrovna málo. Místo právního řádu by zavládly zákony mafií, teroristických skupin a kmenových milicí. Mnohé z nich se už uplatňují. Místo směřování k modernizaci a rozvoji by se utvrdila pozice regionu coby semeniště konfliktů a hrozby jak sobě samotnému, tak světu kolem.

Pokud by byly USA nuceny se poraženě stáhnout, islámské teroristické skupiny by si nárokovaly historické vítězství a přislíbily by Západu ještě větší krveprolití. Amerika by se navíc mohla s hořkostí opět uchýlit k izolacionismu, svalujíc vinu za svůj neúspěch na OSN a neloajální evropské spojence.

V Iráku je tedy v sázce mnoho, pro Evropany o nic méně než pro Američany. Je proto načase, aby něco začali dělat i ti, kdo se k irácké politice Spojených států dosud stavěli nejskeptičtěji. Jak Jacques Chirac, tak Gerhard Schröder se opakovaně nechali slyšet, že dění v Iráku je pro jejich země strategickou výzvou. Jejich činy reflektující toto vědomí však byly dosud jen skromné.

Současný neklid v Iráku naopak v obou hlavních městech posílil ty, kdo tvrdí, že důvodů k angažmá v oblasti je teď ještě méně. Francie a Německo požadují, aby Bushova administrativa přinejmenším otevřeně přiznala svůj neúspěch a potřebu pomoci. Nejenže ve chvíli, kdy Bushův tým bojuje za znovuzvolení, je takový požadavek naivní, ale není vůbec jisté, zda by většina evropských spojenců Ameriky případnou žádost USA o solidaritu vyslyšela.

Čelit hrozbě, již pro Evropu a transatlantické spojenectví představuje nestabilní Irák, znamená ukončit tyto taktické hry. Skutečnost, že v Iráku přecházejí pravomoci z koalice vedené USA na iráckou vládu a že je zapotřebí mnohem významnější úlohy OSN, představuje v současnosti pro všechny příležitost, ba nutnost přestat dělat gesta a začít jednat vážně.

Vlády EU by samy za sebe měly přispět tím, že dají OSN - na jejíž účasti v Iráku už dlouho trvají - k dispozici obranné síly, jež Organizace v Iráku potřebuje k přípravě letošních celostátních voleb, a vyzvou k ostatní, aby se připojili. Zaměstnanci OSN pod ochranou námořní pěchoty USA úkol prostě nemohou zvládnout. Se souhlasem USA i nového iráckého vedení by vlády EU také měly nabídnout, že zorganizují mezinárodní konferenci, která sjednotí všechny, kdo mají zájem na stabilitě Iráku, včetně iráckých sousedů, aby vypracovali strategii a vyčlenili zdroje s cílem ochránit Irák před sklouznutím do dlouhotrvajících nepokojů.

Má-li Evropa jednat, Francie a Německo se musí chopit vedení. Právě proto, že byly proti válce, jsou teď jedinými zeměmi, jež mohou obnovit evropskou svornost v jednání při prosazování stability. Francie prohlašuje, že nese zvláštní odpovědnost za mezinárodní pořádek, což ovšem platí i pro Německo - je tomu jen několik týdnů, co kancléř Schröder opřel svůj požadavek na stálé členství v Radě bezpečnosti OSN připraveností Německa takovou odpovědnost nést. Ze všech krizových oblastí na světě dnes nestabilita v Iráku představuje pro mezinárodní pořádek největší hrozbu.

Francie a Německo ovšem také mohou evropskou odpovědnost za mezinárodní pořádek a solidaritu s USA, které čelí možnosti porážky v Iráku, zablokovat. Rozhodnutí je na nich. Je načase, aby si obě země uvědomily, že důsledky nečinnosti budou závažné jak pro region, tak pro atlantickou vazbu.