Až donedávna byl postoj Italů, Francouzů a Britů k Evropské unii naprosto odlisný a naprosto předvídatelný.

Italové bezvýhradně a nadseně podporovali proces integrace - čím víc, tím líp. Francouzi si vychutnávali svou privilegovanou pozici uprostřed EU a na svých privilegiích byli rozhodnuti lpět - jak se ukázalo například u společné zemědělské politiky (CAP), kde si prosadili mnoho výhod. Na druhé straně Britové byli vždy klasickým příkladem člena, který se drží zpátky - který vždy přijde pozdě, který se neochotně vleče několik desítek metrů za pelotonem a který jen málokdy nabízí alternativní řesení. Nicméně dnes se tyto zažité stereotypy začínají pomalu rozpadat.

Italská pravicová koaliční vláda Silvia Berlusconiho se odklonila od tradičního proevropského nadsení, když svého proevropského ministra zahraničí Renata Ruggiera přinutila k rezignaci. Ve Francii pak dva prominentní socialisté nedávno uveřejnili návrhy na přehodnocení nejen tradičních francouzských postojů vůči EU, ale rovněž zemědělské politiky. Britská vláda by nakonec mohla navrhnout vytvoření Bezpečnostní rady Evropy (ve stylu OSN), která by stála nad vsemi existujícími bruselskými institucemi a jíž by (pochopitelně) předsedaly Británie, Francie a Německo.

Z jednoho pohledu jde o události, jež se týkají jen daných zemí a jež spolu nemají nic společného. Berlusconiho pravicová koalice závisí na podpoře svých partnerů, pravicové a xenofobní Severní aliance a postfasistické Národní aliance; čekají se zde euroskeptická prohlásení. Ve Francii se schyluje k prezidentským volbám, které proti sobě postaví socialistického premiéra Lionela Jospina a stávajícího prezidenta, gaullistu Jacquesa Chiraca; pro socialisty je tedy životně důležité obrodit své evropské uvažování. A britská myslenka Bezpečnostní rady Evropy zavání tradičními reflexy: Britům se proces evropské politické integrace nelíbí a tak si stále dokola představují, jak ostatní členy EU přesvědčí, že mezivládní systém je lepsí. Přou se: ,,Argument je na nasí straně.`` Ale není.

Z hlubsího pohledu je mezi těmito událostmi blízká souvislost. Co je spojuje, je vědomí, že přátelská až důvěrná jednání dnesních patnácti členů EU budou za pár let jen vybledlou vzpomínkou, až se v rámci rozsíření Evropské unie stane členy větsina zemí střední a východní Evropy. A je jisté, že až k rozsíření opravdu dojde, stávající členové na něm budou skodní, a to hned na několikrát: budou se muset podělit o své hospodářské výhody, ale předevsím se budou muset vyrovnat se zásadní změnou v přerozdělování rozpočtových fondů ve prospěch nových a mnohem chudsích členů. S tím je spojeno i to, že některé tradiční politiky, mj. i CAP, budou v rozsířené EU neudržitelné.

Při bližsí úvaze jsou tyto ekonomické nevýhody rozsíření samozřejmě jen krátkodobým problémem a předevsím věcí vnímání a nezadatelných zájmů průmyslových odvětví. V rozsířené Evropské unii by liberalizace, volný obchod a konkurence měly ve střednědobém horizontu přinést užitek vsem včetně stávajících členů; a pokud jde o CAP, ta je ve své současné podobě neudržitelná tak jako tak. Avsak z krátkodobého hlediska jsou v centru politické diskuse právě způsoby vnímání a nezadatelné zájmy.

Druhá věc jsou politické nevýhody rozsíření. Bez ohledu na to, jak se bude společný koláč krájet, je nasnadě, že možnost politického působení kteréhokoli člena bude mensí v unii o pětadvaceti až třiceti členech než v unii o dnesních patnácti členech. Tato ztráta vlivu je nevyhnutelná, strukturální a permanentní.

Což je ovsem citelný problém pro Francii a Británii, dva z nejstarsích evropských národních států, které se jestě po padesáti letech nedokázaly zcela vzpamatovat ze ztráty svých impérií. Spíse naopak: obě země si jestě dnes na mezinárodní scéně hrají na ,,velmoci``, jak před pár měsíci předvedl Tony Blair svým dobře míněným, leč mírně absurdním aktivismem v úloze frenetického prvního poskoka Ameriky ve válce proti terorismu.

Každý ví, že má-li rozsířená Evropská unie jaksepatří fungovat, budou členské státy muset akceptovat, že přijdou o svůj dnesní politický vliv v rámci unie, ovsem navíc budou muset celý proces urychlit, tzn. hlasovat větsinověji a udělat vsechno pro to, aby takové hlasování bylo platné. Británie a Francie hrají zatím v tomto směru mrtvého brouka.

Loňský summit v Nice měl reformovat instituce EU a připravit tak půdu pro rozsíření. Francie tam sama bez cizí podpory trvala na krocích, jež měly větsinové hlasování ztížit a zpochybnit. Důvodem bylo, že Francie chtěla mít v Radě ministrů stejný počet hlasů jako Německo, ačkoli Německo má o 36 procent více obyvatel.

Francouzský socialista a evropský komisař Pascal Lamy minulý týden vyzval k přehodnocení celé řady francouzských evropských politik. Jeho hlavní myslenkou je, že Francie musí přestat trvat na tom, že je na stejné rovině jako Německo. Takový posun by byl zcela zásadní, neboť Francie by už nemohla uplatňovat svůj politický vliv ,,velké`` země, ale musela by vzít zavděk logikou podporovanou ,,malými`` zeměmi: více větsinovým hlasováním.

Britové naopak jako by se uchýlili k dalsímu stereotypu: nedej se a bojuj. Také oni chápou, že rozsířená EU nebude fungovat bez hlubsí integrace. Ale co navrhují? Návrat k principu mezivládní spolupráce. To je sice poněkud nezvyklé, ale co jiného se dalo čekat.