Friday, October 24, 2014
0

2012: křehcí a nevyvážení

NEW YORK – Vyhlídky globální ekonomiky na rok 2012 jsou jasné, leč nikoliv pěkné: recese v Evropě, přinejlepším anemický růst ve Spojených státech a ostré zpomalení v Číně a ve většině ekonomik rozvíjejících se trhů. Asijské ekonomiky jsou vystaveny vlivu Číny. Latinská Amerika je citlivá na nižší komoditní ceny (v důsledku zpomalování Číny i vyspělých ekonomik). Střední a východní Evropa je v exponovaném postavení vůči eurozóně. Konečně pozdvižení na Středním východě je příčinou vážných ekonomických rizik, na jeho vlastním území i jinde, jelikož geopolitické riziko je nadále vysoké, a proto budou globální růst brzdit vysoké ceny ropy.

V tuto chvíli je jistá recese eurozóny. Její hloubku a délku sice nelze předpovědět, ale pokračující zadrhnutí úvěrů, problémy se suverénními dluhy, nedostatečná konkurenční schopnost a fiskální uskrovňování s sebou nesou podstatný pokles.

USA – rostoucí od roku 2010 hlemýždím tempem – čelí značným rizikům negativního vývoje v důsledku krize eurozóny. Dále se musí potýkat s výraznou fiskální brzdou, probíhajícím oddlužováním sektoru domácností (za slabé tvorby pracovních míst, stagnujících příjmů a neutuchajícího tlaku lisujícího nemovité a finanční bohatství), stoupající nerovností a politickým patem.

Rozhlédneme-li se jinam mezi přední vyspělé ekonomiky, Velká Británie prochází druhým propadem, neboť zkraje krušná fiskální konsolidace a expozice vůči eurozóně podrývají růst. Oživení po zemětřesení v Japonsku vyjde do ztracena, poněvadž slabým vládám se nedaří zavést strukturální reformy.

Přitom vycházejí jasně najevo kazy čínského modelu růstu. Klesající ceny nemovitostí začínají vytvářet řetězovou reakci, která bude mít negativní dopady na developery, investice a vládní příjmy. Boom výstavby začíná utichat, přičemž čisté vývozy se staly brzdou růstu, v důsledku ochabující poptávky jak z USA, tak především z eurozóny. Po snaze zchladit trh s nemovitostmi zkrocením pádících cen budou čínští lídři stěží schopni obnovit růst.

Nejsou sami. Co se týče politických přístupů, USA, Evropa a Japonsko také odkládají významné hospodářské, fiskální a finanční reformy, jichž je zapotřebí, aby se obnovil udržitelný a vyvážený růst.

Zkracování dluhové páky soukromého i veřejného sektoru ve vyspělých ekonomikách sotva začalo a bilance domácností, bank a finančních institucí a místních i centrálních vlád jsou stále napjaté. Jen podnikový sektor nejvyšší kvality je na tom lépe. Avšak vzhledem k tolika přetrvávajícím krajním rizikům a globálním nejistotám zatěžujícím koncovou poptávku a ke stále vysokému převisu kapacit, v důsledku dřívějších přílišných investic do realit v mnoha zemích a prudkého vzestupu čínských investic do zpracovatelského průmyslu v posledních letech, kapitálové výdaje i nábory pracovních sil zůstávají u těchto společností tlumené.

Agregátní poptávku dále snižuje stoupající nerovnost, zčásti v důsledku firemních restrukturalizací postihujících pracovní místa, jelikož domácnosti, chudší jedinci a výdělečně činné osoby mají vyšší mezní inklinaci k útratám než korporace, bohatší domácnosti a poživatelé kapitálových příjmů. Navíc vzhledem k tomu, že nerovnost po celém světě rozdmýchává všeobecné protesty, sociální a politická nestabilita by pro hospodářskou výkonnost mohla znamenat další riziko.

Zároveň přetrvávají velké nevyváženosti klíčových běžných účtů – mezi USA a Čínou (a dalšími ekonomikami rozvíjejících se trhů) a uvnitř eurozóny mezi jádrem a periferií. Spořádaná korekce vyžaduje nižší domácí poptávku v zemích s nadměrnými výdaji a velkými deficity běžného účtu a nižší obchodní přebytky v příliš spořivých zemích, a to skrze nominální a reálné zhodnocování měn. Aby se udržel růst, země s nadměrnými výdaji potřebují ke zlepšení obchodních bilancí nominální a reálnou devalvaci, zatímco přebytkové země musí posílit domácí poptávku, zejména spotřebu.

Tato korekce relativních cen prostřednictvím měnových pohybů ale vázne, protože přebytkové země se vzpírají zhodnocování měnového kurzu a raději zatlačují schodkové země do recesní deflace. Následné měnové bitvy se odehrávají na několika frontách: devizové intervence, kvantitativní uvolňování a regulace přílivů kapitálu. A vzhledem k dalšímu oslabování globálního růstu v roce 2012 by se tyto bitvy mohly vyostřit až do obchodních válek.

Konečně tvůrcům politik docházejí možnosti. Měnová devalvace je hra s nulovým součtem, protože znehodnocovat měnu a zlepšovat si čisté vývozy nemohou všechny země najednou. Měnová politika se uvolní, neboť inflace ztratí ve vyspělých ekonomikách relevanci (a v rozvíjejících se zemích bude mít nižší význam). Ve vyspělých ekonomikách, kde problémy nepramení z nelikvidity, ale z insolvence, a tedy úvěrové neschopnosti, je však měnová politika čím dál méně účinná.

Fiskální politiku přitom podvazuje růst schodků a dluhů, dluhopisoví domobranci a nová fiskální pravidla v Evropě. Podpory a finanční sanace finančních ústavů jsou politicky nepopulární, přičemž téměř insolventní vlády na ně nemají peníze. A politicky platí, že příslib G-20 ustoupil realitě G-0: pro slabé vlády je čím dál těžší uskutečňovat koordinaci mezinárodních politik, neboť světonázory, cíle a zájmy vyspělých a rozvíjejících se trhů se dostávají do střetu.

Snaha řešit nahromaděné nevyváženosti – rozsáhlé dluhy domácností, finančních institucí a vlád – zastíráním problémů se solventností pomocí financování a likvidity může nakonec vyústit v bolestivé a potenciálně neřízené restrukturalizace. Obdobně řešení slabé konkurenční schopnosti a nevyváženosti běžného účtu vyžaduje měnové korekce, které mohou v posledku vést některé členy k odchodu z eurozóny.

Obnovit robustní růst je dost těžké už bez neustále přítomného přízraku oddlužování a citelného nedostatku politické munice. Právě takové výzvě ale bude v roce 2012 čelit křehká a nevyvážená globální ekonomika. Abych parafrázoval Bette Davisovou ve filmu Vše o Evě: „Připoutejte se, bude to hrbolatý rok!“

Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured