BERKELEY – Když se ekonomika propadne do deprese, jsou čtyři způsoby, jimiž se vlády mohou pokusit vrátit zaměstnanost na běžnou hladinu a produkci na úroveň jejího „potenciálu“. Říkejme jim fiskální politika, úvěrová politika, měnová politika a inflace.

Inflaci lze vysvětlit nejpřímočařeji: vláda natiskne spoustu bankovek a utratí je. Mimořádná hotovost v ekonomice zvýší ceny. Jak ceny rostou, lidé si nechtějí nechávat peníze po kapsách ani na účtech, protože jejich hodnota ze dne na den slábne, a tak zvýší tempo útrat ve snaze vymáčknout ze znehodnocujících se peněz své bohatství a přelít jej do reálných aktiv, která za něco stojí. Toto utrácení vytrhne lidi z nezaměstnanosti a vtáhne je do práce a zvedá využití kapacit na běžné úrovně a produkci na „potenciální“ hladinu.

Příčetní lidé se ale inflaci raději vyhnou. Jde o nesmírně nebezpečné opatření, které podrývá kritéria hodnoty, proměňuje ekonomickou kalkulaci v prakticky nemožný úkon a náhodně přerozděluje bohatství. John Maynard Keynes to vyjádřil takto: „Neexistuje jemnější a jistější prostředek rozvrácení zavedené základny společnosti než narušit morálku měny. Tento proces zaměstná všechny skryté síly ekonomických zákonů na straně destrukce a učiní tak způsobem, jejž nedokáže odhalit ani nejpřednější génius…“ Vlády se však k inflaci uchýlí, než aby dopustily další Velkou hospodářskou krizi – měli bychom se ale rozhodně raději vynasnažit, abychom do takové situace vůbec nedospěli, existuje-li alternativní způsob oživení zaměstnanosti a produkce.

Standardní způsob boje proti nastupujícím depresím představuje měnová politika. Když hrozí pokles zaměstnanosti a výstupu, centrální banka skupuje státní dluhopisy za okamžitou výplatu, čímž zkracuje trvání bezpečných aktiv, jež vlastní investoři. Jak na finančním trhu ubývají bezpečná aktiva vynášející peníze, roste cena bezpečného majetku. Díky tomu se podnikům více vyplatí investovat do rozšiřování kapacit, takže peníze, které by dnes mohly rozdat svým akcionářům, utratí, aby si zajistily lepší postavení na trhu a mohly své akcionáře odměnit v budoucnu. Tento boom aktuálních útrat orientovaných do budoucna vytrhne lidi z nezaměstnanosti a zvedá využití kapacit.

Problém měnové politiky spočívá v tom, že v reakci na dnešní krizi už světové centrální banky nakoupily tolik bezpečných státních dluhopisů za tolik hotových peněz, že cena bezpečného majetku bude v blízké budoucnosti zcela plochá – nominální úroková sazba u státních cenných papírů je nulová. Měnová politika už napříště nedokáže hodnotu bezpečného majetku zvýšit. To je velice nemilé, poněvadž kdybychom dokázali depresi zabránit jen za pomoci měnové politiky, učinili bychom tak, protože jde o politický nástroj makroekonomické stabilizace, který nejlépe známe a který přináší nejmenší riziko škodlivých vedlejších účinků.

Třetím nástrojem je úvěrová politika. Rádi bychom povzbudili bezodkladné výdaje tím, že přimějeme firmy, aby investovaly nejen do podniků, které nabízejí výměnu aktuální hotovosti za bezpečné zisky v budoucnosti, ale i do rizikových nebo nejistých projektů. Získat na takové investice peníze ale v současnosti dokáže jen nemnoho podniků.

Na rizikové projekty je dnes uvalen příkrý diskont, neboť se zhroutila tolerance soukromých finančních trhů k riziku. Nikdo není ochoten kupovat aktiva a brát na sebe další nejistotu, protože se všichni obávají, že někdo další ví, víc než oni sami – konkrétně že by byl blázen každý, kdo by nakupoval. Přestože světové centrální banky a ministři financí vymýšlejí důvtipné a novátorské politiky ke stimulaci úvěrů, prozatím mnoho úspěchů nezaznamenali.

To nás přivádí ke čtvrtému nástroji: fiskální politice. Nechť si vláda půjčuje a utrácí, čímž lidi vytrhne z nezaměstnanosti a zvedne využití kapacit na běžné úrovně. Má to dvě stinné stránky: následné břímě splátek veškerého přibyvšího zadlužení, které vláda nahromadila, a strach, že příliš rychlý úprk k zadlužení by mohl soukromé investory odradit od budování fyzických aktiv, jež tvoří daňový základ pro příští vlády, které budou muset nabobtnalý dluh umořovat.

Když vám ale zbývají jen dva nástroje, z nichž ani jeden se k danému úkolu nehodí dokonale, je rozumné vyzkoušet oba dva – úvěrovou a fiskální politiku – najednou. Právě o to se v současnosti pokouší Obamova vláda.