VARŠAVA – Někteří lidé si stěžují, že Evropská unie postrádá „světonázor“. Ve skutečnosti je problémem EU fakt, že jich má příliš mnoho.

Vzhledem ke společným evropským zkušenostem a zájmům by měli mít Evropané na globální otázky společný pohled. Je však smutnou realitou, že politické, společenské a ekonomické tlaky ženou členské země a občany odlišnými směry; zdá se, že společné dějiny nejsou pro sdílenou politiku dostatečnou základnou.

Nicméně platí, že čím pragmatičtější je evropská politika, tím větší jsou naděje na úspěch, v neposlední řadě v globálních otázkách. Evropané mají společný náhled na mnoho celosvětových problémů a často předkládají společné metody a strategie jejich řešení.

Rostoucí konsensus panuje například v otázce klimatických změn, přistěhovalectví a rozvojové pomoci, ale i v otázce energetické politiky a dalšího rozvoje evropské bezpečnostní strategie. Shoda v těchto oblastech není pouze odrazem nějakých nejmenších společných jmenovatelů; ke každé z nich přidala Evropa na globální úrovni významnou hodnotu.

Soubor evropských postojů se dokonce stává synonymem pro řešení světových problémů. Klimatické změny, energetická bezpečnost a demografické problémy jsou koneckonců již mnoho let součástí evropské veřejné rozpravy; dnes se k této rozpravě začínají připojovat i další části světa.

Také globální finanční a hospodářská krize může být katalyzátorem prosazování evropské vize nového světového řádu. Vize EU o kapitalistické ekonomice spoutané sociálním pokrokem a podléhající spíše regulaci než volné ruce trhu získává na vlivu. Nové hospodářské mocnosti, jako jsou Čína, Indie a Brazílie, musí najít vlastní způsoby řešení sociální nespravedlnosti a podněcovat rovné příležitosti pro všechny – a evropský model se jim jeví jako stále atraktivnější.

Jednotlivé společnosti uvnitř EU přesto dělí řada rozdílů. Na mnoho klíčových globálních problémů existují odlišné názory. A ačkoliv se tyto rozdíly mohou časem zmenšovat, tu a tam se vynoří ve znepokojivě vyhrocené podobě, jak se stalo v případě Spojenými státy vedené invaze do Iráku.

Útěchou může být skutečnost, že rozdíly v evropském pohledu na celosvětová témata neměly přehnaně velký dopad na vnitřní dynamiku EU. Válka v Iráku neoddálila „velký třesk“ v podobě rozšíření unie a nebyla ani důvodem krachu referend o ústavní a Lisabonské smlouvě ve Francii a v Nizozemsku.

A Evropa potřebuje rozvíjet struktury a rozhodovací procesy omezující střety zájmů tím, že bude nabízet kompromisní řešení. To je jádro Lisabonské smlouvy, která je koncipována tak, aby zaváděla nové instituce a mechanismy zaměřené na tvorbu politicky soudržnějších vnějších politik EU. Převod většího počtu oblastí zodpovědnosti, jako jsou zahraniční pomoc nebo rozvojová politika, na instituce EU pomáhá unii adaptovat se na novou mezinárodní realitu, neboť podtrhuje rostoucí význam rozhodovacího centra Evropy.

Utváření společné vize světa by mělo začít v bezprostředním sousedství Evropy. Rozšíření NATO a EU zahrnulo zhruba desítku zemí ležících ve střední a východní Evropě a na západním Balkáně. Navzdory těmto úspěchům však evropská integrace zdaleka není završena, což se nezmění, dokud se všechny evropské země nebudou ubírat po stejné rozvojové dráze.

Tento nedostatek byl i klíčovým důvodem balkánské tragédie v 90. letech. Naštěstí se zdá, že doba ozbrojeného konfliktu v tomto regionu dospěla definitivně ke konci, neboť balkánské státy jsou nyní na cestě k členství v NATO a EU. Také východní Evropa, zejména Ukrajina a Moldavsko, však musí být pokládány za region zvláštního významu.

Ukrajina s 46 miliony obyvatel je přespříliš velká a významná, než abychom ji mohli opominout v jakékoliv vizi evropské budoucnosti. Strategie EU vůči Ukrajině ovšem byla až dosud nejednoznačná a obskurní. Reformní dynamiku „oranžové revoluce“ zpomalily nebo i zastavily politické a hospodářské krize, ale také pocit, že je unie k ukrajinskému osudu lhostejná.

Nejvyšší představitelé EU naříkají nad politickým štěpením a pomalým tempem reforem na Ukrajině a ukrajinské politické špičky se musí touto kritikou zabývat. Nedostatek pokroku však odráží také neschopnost EU přijmout Ukrajinu za svou. Reforma politických a hospodářských institucí určité země a její připojení k EU a NATO jdou obvykle ruku v ruce, protože vyhlídka členství činí i bolestná rozhodnutí přijatelnými pro voliče. Stručně řečeno je nerealistické, aby EU očekávala od zemí jako Ukrajina a Moldavsko evropské výsledky, aniž se v nich bude plně angažovat.

Naštěstí se tento přístup mění. Plynové memorandum o rozšíření a využití ukrajinských plynovodů, které EU a Ukrajina podepsaly v letošním roce, je toho ukázkovým příkladem: výměnou za politickou podporu a financování rozšíření plynovodů se Ukrajina zavázala převzít pravidla EU pro správu a přístup k plynové přenosové soustavě. Kromě toho Kyjev souhlasil se zavedením příslušných energetických směrnic EU jako součásti svého členství v Evropském energetickém společenství. Je to první krok ke konečnému plnému začlenění Ukrajiny do jednotného trhu EU.

Současná absence jednoznačné shody uvnitř EU na mnoha celosvětových otázkách, jakož i na kontinentálních problémech typu Ukrajiny není důvodem k zoufalství. Trik spočívá v rozvíjení společných řešení a přijímání společných zahraničně-politických akcí, i když budou různé vlády EU vidět věci jinak.