Předseda Rady ekonomických poradců prezidenta Bushe Ben Bernanke v posledních dnech rád hovoří o „globálním nadbytku úspor“, který zapříčinil úžasně nízké reálné úrokové míry po celém světě. Takový pohled na věc je však mylný.

Spojené státy rozhodně netrpí nadbytkem úspor. Míra úspor je zde již několik desetiletí trýznivě nízká a neuvážená fiskální politika Bushovy administrativy ji stlačila ještě níže. Klesající úrokové sazby v posledních letech vyšroubovaly ceny nemovitostí a umožnily americké vyšší střední třídě, aby se ke svým domům chovala jako k obřím bankomatům, což míru úspor ještě více snížilo. Amerika netrpí nadbytkem úspor, nýbrž jejich nedostatkem.

A ostatní svět? Globální nadbytek úspor by naznačoval, že opětovné nastolení rovnováhy ve světové ekonomice vyžaduje takový přístup, který zvýší americkou míru úspor a spotřebu neamerických domácností. Světová ekonomika se však nepotýká s nadbytkem úspor, nýbrž s nedostatkem investic.

Rozdělme svět na tři zóny: Spojené státy, Čínu a ostatní. Od poloviny devadesátých let vzrostl čistý přebytek na běžném účtu platební bilance „zbytku světa“ o částku, kterou jeden ekonom americké centrální banky stanovil na 450 miliard dolarů ročně, a to nikoliv kvůli zvýšení míry úspor, nýbrž kvůli poklesu míry investic. Klesající míry investic v Japonsku, v nově se industrializujících asijských ekonomikách a v Latinské Americe – v tomto pořadí důležitosti – podpořily příliv úspor do amerických vládních obligací, amerických cenných papírů jištěných hypotečními úvěry a amerických půjček jištěných kmenovým kapitálem – což je kapitálový ekvivalent obrovského obchodního schodku Spojených států.

Propad investic v Asii vztažený k míře investic z doby před deseti lety dosahuje výše 400 miliard dolarů ročně, přičemž více než polovina této sumy připadá na pokles investic v Japonsku v důsledku více než deset let trvající hospodářské stagnace. Míry investic v nově industrializovaných asijských ekonomikách se navíc nikdy nevrátily na úroveň před krizí z let 1997-8 a pokles zaznamenaly rovněž míry investic ve zbytku Asie s výjimkou Číny.

Tato situace zjevně volá po zcela odlišných přístupech k opětovnému vybalancování světové ekonomiky. Ano, USA potřebují zvýšení daní, aby dostaly federální rozpočet do přebytku, a potřebují i takovou politiku, která by zvýšila soukromé úspory. Svět však zároveň potřebuje politiku, jež zvýší objem investic v Asii, Latinské Americe, na Blízkém východě a v Africe.

A zde narážíme na obtíž. Lidé jako já, kteří halasně podporují mezinárodní integraci v oblasti obchodu a financí, stejně jako snižování cel a dalších bariér, uvádějí trojí přínos takového postupu:

· Maximalizace ekonomického – ale i společenského a kulturního – kontaktu mezi bohatými a chudými státy je nejlepší myslitelný způsob, jak napomoci výměně znalostí o technologiích a organizaci, což představuje poslední dobrou naději na rapidní celosvětový rozvoj.

· Díky nižším obchodním bariérám neodolají lidé s přístupem k financím možnosti přesouvat výrobu do chudých částí světa s nízkou úrovní mezd.

· Volnější toky kapitálu poskytnou chudým zemím přístup k němu, poněvadž investoři v bohatých zemích budou ve své ziskuchtivosti pronikat do chudých regionů, kde je kapitálu málo.

První zdůvodnění stále platí. Maximalizace ekonomického, společenského a kulturního styku mezi bohatými a chudými zůstává nejlepším způsobem, jak napomoci výměně znalostí, a zároveň poslední dobrou nadějí na rapidní celosvětový rozvoj.

Druhé a třetí zdůvodnění však vypadají nejistě. Zdá se, že lidé s přístupem k financím dokážou odolat nutkání přesunout výrobu do chudých částí světa s nízkou úrovní mezd (Čínu ponechme stranou). Liberalizace kapitálových toků pak nevede k tomu, že největší střadatelé z bohatých zemí investují ze ziskuchtivosti do zemí chudých, ale spíše k tomu, že střadatelé z chudých zemí ze strachu vyvádějí peníze do zemí bohatých – ze strachu z politické nestability, makroekonomických otřesů a nedokonalých institucí (zejména těch, které chrání práva majitelů dluhopisů a menšinových akcionářů).

V příštích několika letech se dost možná stane něco, co radikálně zvýší míru úspor ve Spojených státech tím, že si americké domácnosti náhle začnou připadat chudé: zvýšení daní, krach cen nemovitostí, rychle rostoucí ceny dovozu způsobené prudkým poklesem dolaru, hluboká recese nebo kombinace uvedených faktorů. Bylo by hezké věřit, že až ochabne příliv cenných papírů denominovaných v dolarech, tok financí namířený v současné době na Ameriku hladce změní kurz a zvýší investice v Asii. Nespoléhejme však na to, zvláště pokud vezmeme v úvahu podíl mezních investic v Asii, které jsou tak či onak orientovány na export na americký trh.

Lidé mimo Spojené státy, zejména v Asii, by měli sledovat nestabilní makroekonomickou situaci USA s velkými obavami. Jak v sedmnáctém století napsal básník John Donne: „Nikdy se neptej, komu zvoní hrana – tobě zvoní.“