Saturday, November 1, 2014
0

Potrava k přemýšlení v Severní Koreji

DENVER – Setkáte-li se s jakýmkoliv Korejcem určitého věku, dozvíte se o sezoně ječmene, která začíná v únoru a pokračuje přes chladné měsíce časného jara až do doby, kdy se sklízí první ozimá úroda. Jen málo Jihokorejců si už na tyto tísnivé měsíce vzpomíná, ale pro venkovské Severokorejce je hlad v tomto ročním období velmi reálný.

V minulých letech byla Jižní Korea hlavním externím zdrojem potravin pro Sever, buďto prostřednictvím přímé potravinové pomoci (jako lék na bezprostřední problém), nebo prostřednictvím dodávek hnojiv. Vzhledem k rostoucí netrpělivosti a nazlobenosti Jižní Koreje ve vztahu k severokorejskému režimu však v letošním roce panují kolem dodávek potravin a hnojiv pochybnosti. A někteří analytikové v Soulu se domnívají, že nejisté politické nástupnictví v Pchjongjangu by se v kombinaci s nedostatkem potravin na venkově mohlo ukázat jako příliš velká zátěž, než aby ji severokorejský režim dokázal unést.

V uplynulých 12 měsících jsme zažili několik případů nejnehoráznějšího chování Severní Koreje za několik desítek let. V březnu 2010 torpédovala severokorejská ponorka na volném moři jihokorejskou loď a zabila 46 námořníků – čímž potopila veškeré vyhlídky na brzké obnovení jednání o naplnění severokorejského závazku z roku 2005, že Pchjongjang zruší všechny své jaderné programy. Severokorejské invektivy a provokace namířené proti Jihu pokračovaly a v listopadu ostřelovala armáda jihokorejský ostrov podél Severní hraniční linie, která od příměří uzavřeného v roce 1953 slouží jako hranice mezi Severem a Jihem.

Nedávno pak režim hrdě představil moderní a technicky vyspělý komplex na obohacování uranu. Podle amerického vědce, který byl pozván na jeho prohlídku, působil tento komplex na rozdíl od stárnoucí plutoniové technologie režimu velmi moderně, což posílilo podezření, že Severní Korea nemá žádný skutečný zájem na naplnění svých závazků jaderného odzbrojení. Na dotaz, proč tento komplex nezařadili do výčtu svých jaderných programů, odpověděli severokorejští činitelé bodře – a absurdně –, že zařízení vyrostlo na zelené louce teprve po kolapsu jaderných vyjednávání v roce 2008.

Severokorejci písemně lhali nejen Spojeným státům, což v minulosti činili opakovaně, ale i Číně, Rusku, Japonsku a Jižní Koreji. Číňané naléhavě vyzývali USA a další země, aby jaderné rozhovory opětovně zahájily, ale i oni vědí, že je to severokorejská proradnost, co celý proces ohrožuje.

Do nevlídné severokorejské krajiny zatím tamní režim neinvestoval téměř nic. Neregulované řeky se během tajfunové sezony pravidelně vylévají z břehů a zaplavují vesnice v podstatě stejně, jako to dělaly před tisíci lety. Zavlažovací systémy jsou stále neumělé a nedostatečné pro boj s proměnlivými srážkami na často vyprahlém a neúrodném Korejském poloostrově. Vzhledem k tomuto zanedbávání stojí Severokorejci ustavičně na pokraji přežití – a často natahují dlaně k mezinárodnímu společenství, zejména pak k jižním sousedům.

Pro Jihokorejce bude rozhodování, zda se postarat o své hladové známé a příbuzné ze Severu, daleko obtížnější než pro ostatní, kteří vidí jen vzdálený bezpečnostní problém. Mnozí Severokorejci jsou už dnes podvyživení a jejich tělesná hmotnost a výška jsou podstatně menší než u Jihokorejců. Podle nevládních skupin a dalších humanitárních pracovníků vykazují severokorejské děti známky mentálního poškození, poněvadž si na nich vybírá daň nedostatek základních vitaminů.

Jihokorejci stále více dospívají k přesvědčení, že Severní Korea už dlouho nebude patřit do rodiny národů – že se dříve či později (možná už v tomto desetiletí) Sever zhroutí a jeho podvyživení obyvatelé se stanou budoucími občany sjednocené Korejské republiky. Dilemata, před nimiž stojí jihokorejské veřejné mínění v souvislosti s rozhodováním, zda poskytnout Severu potravinovou pomoc, nejsou z tohoto důvodu snadná; dokonce mohou být veskrze trýznivá.

Rozdělení Korejského poloostrova před 65 lety bylo jednou z největších – a dnes i nejtrvalejších – tragédií druhé světové války. Nikoho ani ve snu nenapadlo, že linie narýsovaná na 38. rovnoběžce z taktického důvodu zorganizování kapitulace japonských jednotek sovětským a americkým silám se stane jizvou, která rozdělí Korejský poloostrov na dva samostatné státy. Přesně k tomu však došlo a po korejské válce se tato linie měla stát – a už zůstat – jednou z nejsilněji opevněných hranic na zeměkouli.

Korejský lid má historické právo stanovit si budoucí uspořádání na svém poloostrově, a to včetně sjednocení, pokud by se pro to rozhodl. Otázka, jak se bude tento stále pravděpodobnější proces vyvíjet, bude mít enormní politické a bezpečnostní důsledky pro celý region. Přijme Čína sjednocený poloostrov s USA jako jeho spojencem? Podniknou USA opatření, aby Čínu uklidnily? A jaký dopad by měla sjednocená Korea na postoje v Japonsku?

Skutečná rozhodnutí – a jejich následky – však ponese vláda v Soulu. Pomůže potravinová pomoc zajistit přežití státu, jehož chování k vlastním občanům patří k nejstrašnějším na světě? Pokud ano a pokud by odepření potravinové pomoci mělo za následek hladomor, jemuž by severokorejský režim nedokázal odolat, co by takové rozhodnutí znamenalo pro pozdější vztahy mezi Korejci obývajícími severní a jižní část sjednocené země?

V nadcházejících týdnech bude stát jihokorejská vláda před jedním z nejtěžších rozhodnutí, jaké musí kterákoliv vláda učinit: zda krátkodobé náklady v podobě zmařených lidských životů vyváží potenciální dlouhodobé přínosy (rovněž vyjádřené počtem lidských životů), které by zhroucení Severní Koreje vyvolané hladomorem mohlo přinést.

Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured