CAMBRIDGE: Tak tady máme euro, a co? Snad bude užitečné, trochu si připomenout, co od něj můžeme očekávat. A stejně tak bude zajímavé zjistit, jaká nová rizika, příležitosti nebo nápady euro nabízí, především nově se rozvíjejícím trhům Latinské Ameriky nebo východní Evropy.

První nedostatek: všechna tvrzení o velkých výsledcích, kterých by mělo být dosaženo transparentností, konkurenceschopností a efektivitou, jsou nadsazená a zveličená. Cenové rozdíly v Evropě odrážejí v zásadě dvě skutečnosti: stejně jako v politice, všechny ceny jsou záležitostí místní. Za druhé, cenové rozdíly mají do velké míry co dělat s celkem omezenou maloobchodní konkurencí a vskutku dlouhou tradicí anti-konkurenčních praktik. Samozřejmě, zavedením jednotné měny bude dosaženo pozitivních výsledků při snížení transakčních nákladů. Ale toho se dočkáme teprve poté, co bude skutečně reálně zavedena, tedy až za několik let.

Další nedostatek: pomůže euro řešit nezaměstnanost? Samo o sobě může euro udělat jen velice málo, aby bylo schopno vytvořit nová pracovní místa nebo snížit nezaměstnanost. Po pravdě, je třeba mnohem větší finanční stability hospodářských periférií a většího hospodářského růstu, to může přinést pomoc, byť omezenou. Klíčovým momentem je to, že vyšší růst a zásadní odstranění překážek k vytváření pracovních míst a jejich přijímání na nabídkové straně, jsou tou skutečnou léčebnou kůrou problému.

Taky je možné říci něco o tom, čeho euro skutečně dosáhne: posílení finančních deregulací (národních i přeshraničních) v Evropě povede k vytvoření velikého a mocného kapitálového trhu. Evropa přejde od bezvýznamné a segmentované národní finanční struktury ke struktuře založené na bankách. Je tak na cestě k podobnému kapitálovému trhu, jako je ten americký, kde domácnosti drží finanční prostředky a společnosti vydávají akcie a jiné cenné papíry, obchodní cenové rozpětí je malé a vláda disponuje důležitými pravomocemi. Evropské společnosti budou mít z této transformace jen prospěch a budou disponovat nepřehlédnutelným vlivem na stranu nabídky, jak nepochybně uvidíme.

Finanční deregulace přináší možnost konečně začít hovořit o výhodách finanční technologie. Za druhé, finanční deregulace a všechna opatření na vnitřním trhu otevírají mnohem větší možnosti přeshraničních transakcí. Nakonec, euro korunuje tento rozvoj přidáním velkého snížení nákladů na kapitál, což podporuje růst ještě většího počtu jeho uživatelů.

Ještě několik dobrých zpráv: platby, především splácení dluhů, v euru je makroekonomickou zbraní číslo jedna periferních zemí – Itálie a Španělska, a dokonce i Francie. Jednotná měna učiní tyto oblasti pro investory bezpečné, s ohledem na nižší úrokové míry a vyšší hospodářský růst; riskantní zisky budou potlačeny, protože tyto země již nebudou mít své centrální banky a své směnné kursy, se kterými by si mohly hrát.

Makroekonomie je ta tam, tedy alespoň pokud se týče domácích iniciativ a to je velice dobře; dobře pro oblast, kde bylo pravidlem, že kdykoliv italská centrální banka Banca d´Italia začala praktikovat svoji “nezávislou měnovou politiku”, začali investoři prchat, jak nejrychleji mohli. V tomto směru je euro skrznaskrz moderní institucí, velmi dobře přizpůsobenou vysoce integrovanému a dynamickému mezinárodnímu kapitálovému trhu.

Bezproblémovou oblastí je také skutečnost, že Německo a Francie, obě inspirované svými antitržními postoji, stále hledají nový mezinárodní systém, jenž by byl schopen omezit fluktuace směnných kursům jež jsou všeobecně obviňovány z loňské nestability. Ale zapomeňme na pevné severo-atlantické směnné kurzy a jen. Ať už říkají evropští socialisté cokoliv, na obzoru není žádná kontrolou posedlá americká vláda, jen prostě k zavedení pevných kurzům nedojde.

A jak se na to dívá periferie? Dále se integrující Evropa a jen opravdu mírně lepší hospodářský růst – jsou celkem dobré zprávy, ale domácímu publiku to nestačí. Skutečným poučením pro země periferie je nepochybně toto: kdekoliv, v malých i velkých zemích, je myšlenka národně řízené měny již passé. Již neexistuje prostor pro amatérsky se chovající centrální banky, jež se jen pokoušejí zneužít to, co samy pokládají za residua domácích iluzí o vlastní měně.

Disponovat vlastní domácí měnou je drahá záležitost – a to je také důvod, proč se Itálie a Francie těch svých vzdaly. Nabízí jen omezenou míru flexibility a rok co rok je třeba platit úrokové náklady za pouhou iluzi nezávislosti. Mexiko a Polsko nemohou snížit své kursy pod úroveň USA nebo Německa; a měly by jistě velké štěstí, kdyby se vůbec někdy dostaly tak nízko. Měnová suverenita v současné době znamená jen právo na nevalnou měnu.

Jak se ale může periferie dostat z této sebe-vnucené historické kletby centrálních bank a národních měn. Učinit to, co udělala Argentina, anebo Itálie. Vzdát se svých národních měn a vytvořit pevné vztahy k některé kvalitní světové měně. Pevná vazba ale znamená funkční měnovou radu, nic méně. Brazílie si myslela, že může téhož dosáhnout pouhým oznámením, že nikdy nedevalvuje, a nikdo jí nevěřil – skutečná úroková míra je 30%, protože devalvace je už za rohem.

Ve východní Evropě, kde existuje zoufalá touha stát se součástí Evropské unie a prvního světa, se nyní dělá politika celkem snadno – Evropa to už udělala, takže rada zní: připojit se k davu a identifikovat euro s cíly měnových rad. V Latinské Americe je to jiné, tady je třeba zapomenout na neustálé sliby, že další devalvace již nepřicházejí v úvahu, odpoutat se od všeho toho zmatku a přejít k dolaru.

Občané ve svých domovech, stejně jako světové kapitálové trhy, se pozorně dívají do zahraničí a hodnotí, co je opravdu neslučitelné s národní finanční nezávislostí. Tvrzení, že centrální banky si nyní vedou lépe – jako například v Mexiku nebo Polsku – nepředstavují žádná opodstatnění pro volbu většího rizika. Abychom získali skutečně hodnotnou měnu, je lépe využít politický kapitál, a to je také skutečné poučení, které euro přineslo. A země periferie se do výše zmíněné kategorie mohou dostat téměř okamžitě. Stačí, když tuto myšlenku přijmou za vlastní a udělají ten zásadní krok do 21. století, století pevné měny a lepších hospodářských výsledků pro všechny.