Ti, kdo pozorně sledují dění v Dárfúru, velice dobře vědí, že súdánský prezident Omar Hasan al-Bašír stojí v čele uskupení politických a vojenských vůdců zodpovědných za vážné a rozsáhlé zločiny proti súdánským občanům, které v regionu den co den páchá tamní armáda za pomoci polovojenských skupin a milicí. Tyranizovaní občané se provinili pouze tím, že patří ke třem kmenům (Fur, Masalit a Zaghawa), z nichž pocházeli rebelové, kteří před několika lety pozvedli zbraně proti vládě.

Každý krok, který má súdánské lídry přimět, aby se ze svých zločinů zodpovídali, je tudíž velice vítaný. Nicméně rozhodnutí žalobce Mezinárodního trestního soudu (ICC) Luise Morena-Ocampa požádat o vydání zatykače na al-Bašíra je ze tří důvodů těžko pochopitelné.

Zaprvé, pokud Morenovým-Ocampovým záměrem bylo dosáhnout zatčení al-Bašíra, mohl vydat zapečetěnou žádost a požádat soudce ICC o vydání zapečetěného zatykače, který by byl zveřejněn, teprve až al-Bašír vycestuje do zahraničí. Jurisdikce soudu byla ve věci zločinů v Dárfúru ustavena na základě závazného rozhodnutí Rady bezpečnosti Organizace spojených národů, což znamená, že soudem vydané příkazy a zatykače musí vykonat i státy, které nejsou účastníky statutu ICC. Jelikož však žalobce dal žádost o zatykač veřejně ve známost, al-Bašír se – za předpokladu, že soudci žádosti vyhoví – může jednoduše vyhýbat cestám do zahraničí a zatčení tak uniknout.

Zadruhé, Moreno-Ocampo se nevysvětlitelně rozhodl obžalovat pouze súdánského prezidenta, nikoli však ostatní příslušníky politického a vojenského vedení, kteří masové zločiny v Dárfúru společně s ním naplánovali, nařídili a organizovali. Kdyby byl Hitler v říjnu 1945 naživu, 21 obžalovaným, již byli souzeni v Norimberku, by nebylo dovoleno pláchnout.

Konečně, není snadné pochopit, proč Moreno-Ocampo míří tak vysoko a obžaloval al-Bašíra ze „zločinu zločinů“, genocidy, místo aby předložil obvinění, která jsou případnější a snáze se soudně stíhají, jako například válečné zločiny (bombardování civilistů) a zločiny proti lidskosti (vyhlazování, násilné přesuny lidí, masové vraždy, znásilnění atd.). Pravda, genocida se stala magickým zaříkadlem a lidé si myslí, že pouhé jeho vyřčení vyvolává silné pobouření světového společenství a nevyhnutelně dává do pohybu intervenci OSN. Tak to ale není.

K prokázání genocidy je navíc zapotřebí splnit přísné podmínky. Zejména platí, že oběti musí tvořit etnickou, náboženskou, rasovou nebo národnostní skupinu a pachatel musí chovat „genocidní záměr“, konkrétně snahu o zničení skupiny jako takové, ať už v celku nebo v její části. Pachatel například zavraždí deset Kurdů ne proto, že by byli nesnesitelní nebo že by proti nim něco měl jednotlivě, ale pouze proto, že se jedná o Kurdy; usmrcením těchto deseti osob chce přispět ke zničení skupiny jako takové.

V případě Dárfúru podle Morena-Ocampa každý ze tří kmenů představuje etnickou skupinu; přestože hovoří tímtéž jazykem jako majorita (arabštinou), vyznávají tutéž víru (islám) a jsou stejné barvy pleti, tvoří prý odlišné etnické skupiny, poněvadž každý z kmenů hovoří dialektem a žije v konkrétním místě. Podle těchto měřítek by se za různé „etnické skupiny“ měli považovat obyvatelé mnoha evropských regionů, například Sicilané, kteří vedle oficiálního jazyka hovoří rovněž dialektem a žijí na konkrétním území.

Moreno-Ocampo dále al-Bašírův genocidní záměr odvodil ze souboru faktů a projevů chování, které podle jeho názoru představují jasnou známku takového záměru. V souladu s mezinárodním precedenčním právem však lze stav mysli obžalovaného dokázat úsudkem, pouze pokud je takový úsudek jedinou soudnou úvahou, již lze z důkazů vyvodit. V případě Dárfúru by se zdálo rozumnější vyvodit z důkazů záměr spáchat zločiny proti lidskosti (vyhlazení apod.) spíš než záměr zničit určité etnické skupiny v jejich celku nebo části.

Zdá se nepravděpodobné, že by zatykač, pokud jej ICC vydá, přinesl mimosoudní účinky – ztrátu politické a mravní legitimity obžalovaného –, které někdy následují. To se stalo v případě bývalého bosenskosrbského vůdce Radovana Karadžiće, který sice nikdy nebyl zatčen, ale v důsledku obžaloby byl v roce 1995 odstaven od moci a vypuzen z mezinárodní arény.

Morenova-Ocampova žádost naopak může mít negativní politické odezvy a vyvolat značný zmatek v mezinárodních vztazích. Může zatvrdit postoj súdánské vlády, ohrozit životy mírových sil v Dárfúru, ba dokonce může al-Bašíra přimět k odvetnému zastavení nebo ztížení toku mezinárodní humanitární pomoci ke dvěma milionům vysídlených osob v Dárfúru. Navíc Morenova-Ocampova žádost může prohloubit nepřátelský postoj velmocí (Číny, Ruska a Spojených států), jež se už v současnosti staví k ICC odmítavě.