Wednesday, April 23, 2014
Exit from comment view mode. Click to hide this space
0

Opravme správnou díru

LONDÝN – „Zákony děr“ jsou stejně nesmlouvavé jako fyzikální zákony. Ocitnete-li se v díře a chcete se z ní dostat ven, je první zásadou přestat kopat. Narazíte-li na řadu děr a chcete vědět, kterou máte opravit jako první, zvolíte tu, která představuje největší nebezpečí. Tyto zákony platí zejména při aplikaci na vládní finance.

Když John Maynard Keynes hovořil o trvalém nevyužití zdrojů, nemyslel tím, že po velkém šoku zamrznou ekonomiky na neměnné úrovni aktivity stlačené depresí. Domníval se však, že bez vnějšího stimulu by bylo zotavení z nejnižšího bodu pomalé, nejisté, slabé a náchylné na recidivu. Jeho „rovnováha nevyužití zdrojů“ je spíše jistou formou gravitační síly než setrvalým stavem.

Je to situace, kterou bývalý šéf Federálního rezervního systému USA Alan Greenspan označoval za „kvazirecesi“, což je výstižnější termín než „recese s dvojitým dnem“. Popisuje chudokrevné zotavení s výtrysky nadšení přerušovanými kolapsy. Je to situace, které čelíme dnes.

Na rozdíl od Keynese se ortodoxní ekonomové domnívají, že po velkém šoku se ekonomiky „přirozeně“ navrátí k předchozímu tempu růstu za předpokladu, že vlády vyrovnají rozpočty a přestanou krást prostředky ze soukromého sektoru. Teorie tvořící základ této myšlenkové školy byla nastíněna v červencovém Bulletinu Evropské centrální banky.

Dluhově financované veřejné výdaje, tvrdila ECB, „odlákají“ soukromé výdaje, poněvadž vyvolají zvýšení reálných úrokových sazeb nebo přimějí domácnosti ke zvýšení úspor v očekávání, že budou později platit vyšší daně. Každopádně prý platí, že fiskální stimul nejenže neuspěje, ale ekonomika na tom bude dokonce ještě hůře, jelikož veřejné výdaje jsou z podstaty věci méně efektivní než výdaje soukromé.

Autoři Bulletinu se však nedomnívají, že v posledních dvou letech k „odlákání“ tohoto typu skutečně došlo. Naopak vysvětlují, že existují-li nevyužité prostředky, extra vládní výdaje dokážou „přilákat“ soukromé výdaje vytvořením dodatečné poptávky, která by jinak neexistovala. Po shrnutí důkazů Bulletin shledává, že díky fiskálním stimulačním programům v eurozóně zde bylo HDP v letech 2009-2010 o 1,3% vyšší, než by bývalo za normálních okolností.

Z USA přicházejí ještě silnější důkazy pozitivního dopadu fiskálního stimulu. Ekonomové Alan Blinder a Mark Zandl v nedávné studii zjistili, že celková stimulační politika přijatá v letech 2009-2010 (včetně TARP, tolik očerňovaného programu záchrany finančního sektoru) zabránila další velké hospodářské krizi. Samotná fiskální expanze přitom zvedla americké HDP v letech 2009-2010 o 3,4% oproti normální situaci.

„Rozpočtoví škrtači“ však mají možnost reagovat. Problémem fiskálního stimulu je skutečnost, namítají, že ničí důvěru ve vládní finance, čímž brzdí zotavení. Dnes je prý proto zapotřebí program snižování deficitu za účelem „konsolidace zotavení“.

Obnovená důvěra ve veřejné finance může vést spotřebitele k přesvědčení, že se na obzoru rýsuje trvalé snížení daní, což bude mít pozitivní dopad na jejich bohatství a zvýší to soukromou spotřebu. Proč by však, propána, měli spotřebitelé věřit, že nynější snížení schodku a zvýšení daní povede k pozdějším daňovým škrtům?

Jedna nepravděpodobná hypotéza následuje druhou. Fiskální konsolidace, tvrdí její stoupenci, „by mohla“ vést investory k očekávání zlepšení na nabídkové straně ekonomiky. Nabídkovou stranu však současně zasahuje nezaměstnanost, ztráta kvalifikace a sebedůvěry a omezování investic.

Je nám sdělováno, že „věrohodné ohlášení a zavedení“ strategie fiskální konsolidace „by mohlo“ snížit rizikovou prémii spojenou s vládními dluhy. To povede ke snížení reálných úrokových sazeb, což zvýší pravděpodobnost „přilákání“ soukromých výdajů. Reálné úrokové sazby dlouhodobých vládních dluhů v USA, Japonsku, Německu a Velké Británii se však již nyní blíží nule. Nejenže investoři pokládají rizika deprese a deflace za větší než riziko platební neschopnosti, ale ze stejného důvodu dávají přednost dluhopisům před akciemi.

A konečně by omezení požadavků na vládní půjčky „mohlo“ mít díky nižším dlouhodobým úrokovým sazbám příznivý dopad na dlouhodobou výkonnost. Nízké dlouhodobé úrokové sazby jsou samozřejmě pro zotavení nezbytné. Stejně tak je ovšem nezbytné očekávání zisku, které závisí na stoupající poptávce. I kdyby si podnikatelé mohli půjčovat sebelevněji, nepůjčí si, pokud neuvidí, že po jejich výrobcích existuje poptávka.

Argumenty ECB mi připadají jako seškrábané ze dna intelektuálního sudu. Pravda je taková, že to není strach z vládních bankrotů, nýbrž odhodlání vlád vyrovnat účty, co nabourává důvěru podnikatelů tím, že to snižuje jejich očekávání zaměstnanosti, příjmů a zakázek. Problémem není díra v rozpočtu, nýbrž díra v ekonomice.

Předpokládejme však, že má ECB pravdu a že hospodářské zotavení zpomalují obavy z „nezdravých financí“. I v takovém případě je třeba položit si otázku: jsou tyto obavy racionální? Nejsou za dnešních okolností přehnané (snad s výjimkou zemí, jako je Řecko)? A pokud ano, není povinností oficiálních orgánů typu ECB bojovat proti iracionálním domněnkám o ekonomice, místo aby se jim podbízely?

Potíž je v tom, že současná krize zastihla vlády v intelektuálně neschopném stavu, protože jejich ekonomická teorie se ocitla v troskách. Vývoj událostí a zdravý rozum je v letech 2009-2010 dohnaly k deficitnímu financování, avšak vlády se stále nevzdaly teorie, že k depresím nemůže docházet, a že deficity jsou tudíž vždy škodlivé (s výjimkou války!). A tak se dnes předhánějí ve snaze přeříznout záchranné lano, které samy sobě hodily.

Je zapotřebí, aby se politici znovu naučili Keynese, zřetelně ho vysvětlili a aplikovali jeho závěry – ne aby vymýšleli pseudoracionální argumenty pro prodlužování recese.

Exit from comment view mode. Click to hide this space
Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured