Worldly Philosophers
Konec (ekonomických) dějin?
Jean-Paul Fitoussi
PAŘÍŽ – Z důvodů, jež jsou přinejmenším zčásti nejasné, některé akademické spisy zanechají v duchovních dějinách trvalou stopu. Právě to je případ pojednání „Ekonomické možnosti pro naše vnoučata“ od Johna Maynarda Keynese.
Význam Keynesova příspěvku nespočíval ani tak v tom, jak odpovídal na otázky, jež vznesl, ale v podstatě otázek samotných. Mohlo by fungování kapitalistického systému přinést konec problému vzácnosti – a tedy kapitalismu samého? Jak by mohly životy lidí v takové éře dle soudného očekávání vypadat?
Keynes začal tyto otázky promýšlet propočtem složeného úroku a jeho působivého výsledku, když se aplikuje na dlouhá časová období. Při 2% míře růstu se jakékoli číslo, včetně DPH, během sta let zvýší 7,5násobně. Vyřešil by tedy takový nárůst problém vzácnosti, na němž veškerá ekonomika staví?
Keynesovou odpovědí bylo jednoznačné ano, neboť takový nárůst by umožnil uspokojení toho, co nazýval „absolutními potřebami“. Pravda, Keynes si dobře uvědomoval, že k uspokojení relativních potřeb – „nemít míň než soused“ – nedojde nikdy, ale myslel si, že tyto potřeby budou mít druhořadý význam, tak vzdálený úsilí vést dobrý život, že se snaha uspokojit je bude považovat za jistou formu neurózy. Podle Keynese se namísto toho postupně naučíme, jak „svou další energii zasvětit neekonomickému cíli“.
Tady ale končí aritmetika a začíná spletitost lidské přirozenosti. Jak máme definovat „absolutní potřeby“? Jsou časově a místně nezávislé? Byly na počátku dvacátého století stejné jako dnes?
Právě tady se Keynesova práce potýká s potíží. Jakmile odhodíme báchorku, že účastníci ekonomiky jsou Robinsoni na pustých ostrovech, ukáže se, že absolutní potřeby nelze odlišit od potřeb relativních, protože zboží, které naše potřeby uspokojuje, se mění. Tak například se díky pokroku lékařství a hygieny a vyšší kvalitě a pestrosti zboží (třeba bezpečnějších potravin) postupně zvýšila průměrná délka života. Poptávka po lepším zboží (a službách) k naplňování našich potřeb se zdá neomezená, což pohání vědu a novátorství.
Keynes se možná o tento zjednodušený popis lidských potřeb opíral tak silně proto, aby se dopracoval k prohlášení, „že ekonomický problém není… trvalým problémem lidské rasy“. Byť tento názor může být z pohledu těch, kdo věří v hospodářský a společenský pokrok, přehnaný, zcela mylný není. Vzácnost přinejmenším nemusí být otázkou života a smrti. Zapotřebí je jen zvýšení životní úrovně a sociální soudržnosti, tedy rozhodnutí neohrozit nedostatečným přerozdělováním životy těch nejchudších. Vzácnost nicméně zůstane, poněvadž neexistuje nic, co by se podobalo neměnnému stavu, v němž jsou všechny potřeby uspokojené a lidstvo přestává toužit po lepší budoucnosti.
Keynesův rozhodný tón ale naznačuje, že své taxonomii potřeb věřil. Za nejodpudivější považoval kapitalismus jako cíl sám o sobě. Kapitalismus je účinný prostředek, ale jediným mravným koncem a cílem každého ekonomického systému je ryzí komunismus. Za něho už „[l]áska k penězům jako majetku… bude odhalena taková, jaká je, poněkud nechutná chorobnost, jedna z oněch zpola kriminálních, zpola patologických úchylek, jež člověk se zachvěním předá odborníkům na duševní nemoci.“
Podle Keynese cestu do nového ráje najdou jen ti, kdo dokáží své nenaplněné relativní potřeby sublimovat do vyššího ideálu. „Budeme ctít ty, kdo nás dokáží naučit sklízet hodiny a dny počestně a moudře, nádherné lidi, již se dokáží nezprostředkovaně těšit z věcí, lilie polní, které se ani nelopotí, ani neotáčejí.“
Keynes, zdá se, vzýval jistou formu elitního komunismu. Samozřejmě, ve světě dostatku lze doufat, že vrstva elit se bude rozrůstat. Avšak byť by se každý ekonom měl pokoušet odpovědět na otázku týkající se cílů ekonomického systému a jeho možného konce, Keynesův výklad lidských potřeb byl ztělesněním mimořádně svérázné kombinace domýšlivosti a naivity. Nijak nepřekvapuje, že se neudržel.
Copyright: Project Syndicate/ Observatoire Francais des Conjonctures Economiques, 2008.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč
