PAŘÍŽ – Když jsem kdysi vyzvedával z hotelu ekonoma poctěného Nobelovou cenou Amartyu Sena, recepční se mě ptala, zda jsem jeho řidič. Po zaváhání jsem přikývl. Mezi mými rozličnými identitami onoho dne pro ni byla totožnost šoféra nejzřetelnější.

Tento pocit mnohosti identit je něco, co samotný Sen rošťácky vypíchl ve své knize Identita a násilí: „Jedna a tatáž osoba může být kupříkladu britským občanem malajsijského původu s čínskou rasovou charakteristikou, akcionářem, nevegetariánem, astmatikem, jazykovědcem, kulturistou, básníkem, odpůrcem potratů, pozorovatelem ptáků, astrologem a člověkem přesvědčeným, že Bůh stvořil Darwina proto, aby prověřil lehkověrné.“

Stačí trocha niterného zpytování a ukazuje se, že naše potíže se zodpovězením otázky „Kdo jsem?“ plynou ze složitosti, s níž se potýkáme při odlišování našich četných identit a při snaze porozumět jejich struktuře. Vskutku, kdo jsem a proč bych se měl smířit s tím, že mne a bohatost mé totožnosti lidé zplošťují na jedinou z jejích dimenzí?

Avšak právě takovýto redukcionismus se skrývá za jednou z dnes dominantních koncepcí, totiž multikulturalismem, podle něhož jedna z našich identit musí převážit nad všemi ostatními a posloužit jako výsadní kritérium pro uspořádání společnosti do odlišných skupin.

V současnosti se nám často tvrdí, že jsou jen dva způsoby, jak se lidé mohou integrovat do společnosti: „britský“ model kulturního pluralismu a „francouzský“ model založený na přijetí republikánských hodnot a především pojmu rovnosti.

Podle všeobecného mínění se britský sociální model zakládá na koexistenci odlišných komunit, z nichž každá zachovává své zvyklosti a obyčeje, přičemž dodržuje zákony země – jakási neformální federace komunit. Všeobecné mínění se ale hluboce mýlí, protože britský zákon uděluje přistěhovalcům ze všech zemí Commonwealthu cosi mimořádného: právo hlasovat v britských volbách, a to i celostátních.

Občané ze zkušenosti vědí, že demokracii netvoří jen samotné všeobecné hlasovací právo, ale že také vyžaduje veřejnou sféru, která je rovným dílem otevřená všem. Ve Spojeném království tedy rozsáhlá skupina imigrantů sdílí s rodilými Brity právo účastnit se veřejných debat o všech záležitostech obecného zájmu, a to jak lokálních, tak národních. Poněvadž je tímto zajištěna elementární rovnost, britský systém se oproti ostatním dokáže lépe vyrovnat s rozsáhlejšími projevy osobitých totožností.

V současnosti se však zdá, že na stěžejní podmínky tohoto britského modelu zapomíná samotná britská vláda, když se snaží vyhovět touze určitých komunit po veřejném uznání prostřednictvím oficiální podpory například státem dotovaných konfesijních škol. Podle Sena je to hodné politování, poněvadž to vede k tomu, že lidé jedné ze svých identit – třeba náboženské či kulturní – dávají oproti všem ostatním prioritu v době, kdy je zapotřebí, aby si děti rozšiřovaly duševní obzory. Přijetím onoho typu separatismu, jenž tyto školy představují, teď Britové vlastně říkají: „Toto je vaše totožnost a nic jiného mít nemůžete.“ Tento přístup nelze pokládat za multikulturalismus, nýbrž za komunitarismus.

V posledních několika letech je předmětem dezinterpretace také „francouzský model“, vzhledem k nejasnostem ohledně jeho principu – skutečného začlenění do života společnosti, tedy opravdové rovnosti ve smyslu dostupnosti veřejných služeb, soustavy sociální péče, škol a univerzit, zaměstnání a tak dále. Republikanismus každému jedinci bez ohledu na jeho další identity garantuje rovná práva, aby bylo dosaženo všeobecné rovnosti. Nikomu neupírá osobitou totožnost a dává každému právo v soukromé sféře se vyjádřit.

Lákadlo komunitarismu, o němž Francouzi debatují už přinejmenším deset let, vyvěrá z přání proměnit krach ryzí rovnosti v něco pozitivního. Nabízí automatickou integraci v rámci diferencovaného prostoru různých komunit – jisté uvěznění civilizací, řekl by Sen.

Nezdar ale nelze přestrojit do svršků úspěchu. Dokud budou některé městské čtvrti sociálně a ekonomicky zanedbané, komunitarismus bude sloužit jen k tomu, aby maskoval porušování principu rovnosti. Sociální skupiny se pak posuzují s ohledem na jejich „etnické“ a „rasové“ odlišnosti.

Poněvadž sociální podmínky „francouzského modelu“ se velice zanedbávaly, tento model teď žije v rozporu se svým stěžejním principem: rovností. Aby trend obrátil, francouzský republikanismus se musí popřít, aby se naplnil, stejně jako anglický multikulturalismus. Francouzi si musí uvědomit, že rovnost před zákonem je sice stěžejním, ale slabým principem; je třeba, aby jej doplňovala přísnější vize toho, jak rovnosti dosáhnout.

Tato vize by měla zajistit úměrnost republikánského úsilí významu znevýhodnění lidí, aby je oprostila od břemene startovních podmínek. Nefalšovaná rovnost ve veřejné sféře – která se podle hodnot a dějin té které země liší – vyžaduje jistou minimální míru akceptace historie a hodnot země. Sen řekl, že právě to, co se zde přijímá, by se mělo považovat za národní identitu. Je ale třeba, aby tato identita byla otevřená. Jedná se o totožnost, již sdílíme tím, že žijeme pospolu, a tím, co je nám společné, ať už jsou rozdíly mezi našimi četnými identitami jakékoliv.

Skvělý britský romanopisec Joseph Conrad, narozený jako Józef Teodor Konrad Korzeniowski polským rodičům na Ukrajině pod vládou Rusů, řekl, že slova jsou největším nepřítelem skutečnosti. Přitažlivost „národní identity“ se nesmí stát kolektivní clonou, za níž se začlenění do společnosti mění v nehmotný sen žijící vedle komunitarismu, jenž se nyní líhne z jeho nezdaru.

Copyright: Project Syndicate/Institute for Human Sciences, 2007.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč