Pochopení Spojených států, že válka v Iráku je prohrána, představuje možná nejvýznamnější milník mezinárodní politiky v roce 2006. Doba amerického unilateralismu objektivně skončila. A pouze budoucnost napoví, zda americká zahraniční politika bude tuto skutečnost reflektovat.

Bohužel to zároveň znamená, že se promrhala jedinečná příležitost. Pouze USA – díky vší své síle a pocitu vyššího poslání – totiž byly schopny nastolit na počátku 21. století nový světový řád. Aby toho však dosáhly, musely by podřídit svou moc snaze vytvořit nový pořádek, podobně jako to učinily na sklonku druhé světové války v roce 1945. Místo toho podlehla Amerika vábení unilateralismu.

Národní velikost určité světové mocnosti vždy pramení z její schopnosti utvářet svět. Pokud na to velká mocnost zapomene nebo ztratí schopnost podle toho jednat, začne upadat. Nabízí se lákavá myšlenka, že velký soupeř Ameriky z dob studené války, Sovětský svaz, zanechal svým náhlým rozpadem přesně před 15 lety Americe trojského koně – danajský dar unilateralismu.

Nenastane-li v americkém politickém povědomí zásadní obrat, bude mít unilateralistická ztráta paměti americké zahraniční politiky dalekosáhlé důsledky a zanechá v celosvětovém systému obrovské vakuum. Žádný jiný stát – Čína, Evropa, Indie ani Rusko – nemá dostatečnou sílu a poslání k tomu, aby Spojené státy v jejich roli nahradil. Pouze Amerika dokázala (a potenciálně stále dokáže) skloubit ve své zahraniční politice realismus s idealismem a vlastní zájem s etikou.

Pouze USA uskutečňovaly zahraniční politiku, která chápala svobodu a demokracii jako své poslání. Nebylo tomu tak vždy a všude – rozhodně ne v Latinské Americe. Tam, kde se však uplatnila americká síla a ochota usilovat o mezinárodní spolupráci, tam byl vytvořen řád, jehož instituce dodnes drží svět pohromadě.

OSN, NATO, MMF a Světová banka, právo jednotlivých států a mezinárodní trestní právo, ba dokonce i dnešní svobodná a sjednocená Evropa – to vše jsou korunní úspěchy americké zahraniční politiky. Označují dějinné okamžiky, kdy byla moc Ameriky využita k podpoře globálního uspořádání, přičemž zároveň nejúčinnějším a nejtrvalejším způsobem posloužila americkým zájmům.

Odklon Spojených států od této velkolepé tradice nezapočal teroristickými útoky z 11. září 2001. Již v posledních letech studené války začaly USA pohlížet na celý systém mezinárodních smluv a institucí jako na překážku v prosazování vlastních zájmů. Elita americké zahraniční politiky stále více vnímala USA jako Gullivera, kterého političtí trpaslíci spoutali a utiskují státními zákony, smlouvami a multilaterálními institucemi. Stávající světové uspořádání – které vytvořily samy USA – bylo v amerických očích nejprve devalvováno, poté oslabeno a nakonec vědomě napadeno.

Současná debata v USA o důsledcích porážky v Iráku není dostatečná – protože navzdory všem kritikám americké politiky stále vychází z předpokladu jednostranného použití americké síly. To se týká jak stanovisek demokratické opozice, tak i Bakerovy-Hamiltonovy zprávy.

Zapotřebí je zde vědomý a uvážlivý návrat americké zahraniční politiky k multilateralismu. Takový myšlenkový obrat je každopádně nezbytný, má-li dojít k nápravě, protože situace v Iráku je především porážkou unilateralistické orientace Ameriky.

Blízký východ, Severní Korea, Dárfúr, střední a východní Afrika, Kavkaz – na žádném z těchto míst nemohou USA úspěšně jednat samy. Přesto jsou bez Ameriky a její moci vyhlídky na všech těchto místech ještě chmurnější: větší nástrahy a větší chaos.

Stejná situace panuje i v oblasti globálního růstu, energetiky, hospodaření se zdroji, klimatických změn, životního prostředí, šíření jaderných zbraní, kontroly zbraní a terorismu. Žádný z těchto problémů nelze vyřešit ani udržet v rozumných mezích jednostranně. Zároveň se však žádný pokus o řešení nedostane příliš daleko bez USA a jejich rozhodného vedení.

Totéž se týká i budoucnosti národních zákonů, nově vytvořeného mezinárodního trestního práva a Organizace spojených národů. Nebudou-li tato pravidla a instituce dále rozvinuta, začne mít i globalizace stále chaotičtější podobu.

Madeleine Albrightová jednou označila USA za „nepostradatelný stát“. Měla pravdu tehdy a má ji i dnes. Existuje jediná mocnost, která může připravit USA o jejich jedinečnou pozici: je to Amerika sama. Otázka dnes zní, zda současná krize amerického povědomí znamená počátek úpadku Ameriky, anebo – doufejme – počátek návratu k multilateralismu. Bude Amerika znovu naslouchat duchu roku 1945, anebo se navzdory vystřízlivění a zklamání rozhodne zůstat na své osamělé a smutné dráze?

Žádná jiná mocnost si v dohledné budoucnosti nedokáže osvojit americkou roli ve světě. Alternativou k vedoucí roli Spojených států je proto vakuum a vzrůstající chaos. Budou-li však USA i nadále odmítat svou multilaterální zodpovědnost, začne možná do deseti či dvaceti let definovat pravidla Čína. Ze všech těchto důvodů mají nejen přátelé Ameriky eminentní zájem, aby se USA vrátily k multilateralismu. Vzhledem k rizikům unilateralismu v současném světovém uspořádání o to stojí také američtí nepřátelé.

Copyright: Project Syndicate/Institute of Human Sciences, 2006.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.