BERLÍN – Írán právě promrhává největší historickou příležitost, jakou tato země měla od revoluce v roce 1979 a možná i v posledních sto letech. Tato příležitost má jméno Barack Obama.

Obamovou politikou je podání ruky Íránu, což pro tuto zemi znamená jedinečnou šanci – pokud, a to je velký otazník, íránské vedení nabídnutou ruku přijme. Momentálně téměř nic nenasvědčuje tomu, že se to stane, protože pro íránské vůdce představuje Obamova nabídka také vážné nebezpečí. Ničeho se totiž neobávají tolik jako otevření se Americe a uvolnění napětí mezi oběma státy. George W. Bush a jeho neokonzervativní administrativa íránskému režimu vyhovovaly, protože mu umožnily, aby se sešikoval a současně aby beztrestně uplatňoval svůj vliv v Iráku a Afghánistánu.

Stejně jako všichni částeční modernizátoři v autoritativních režimech si také íránští vládci přejí rozvinutou ekonomiku, technologie a infrastrukturu, ovšem nikoliv svobodu, demokracii a vládu zákona. To vysvětluje jejich obavy, by přímo panickou hrůzu z „barevných revolucí“, třebaže de facto usilovně pracují na jejich vyvolání.

Pokračující drama masových demonstrací, násilností, mučení a represí po podvodných červnových volbách odhalilo uvnitř íránské mocenské elity fundamentální střet o základní směřování islámské republiky. Usiluje země o větší otevřenost, anebo o izolaci? O integraci, anebo o destabilizaci? Rozhodnutí jistě nejsou konečná, avšak momentálně mají navrch izolacionisté.

Ačkoliv se revoluce ajatolláha Chomejního z roku 1979 definovala jako islámská, v jádru byla a stále zůstává revolucí národní, jejímž nejdůležitějším cílem byla nezávislost státu na vlivu zahraničních mocností. Dnes, o třicet let později, by Obamova nabídka umožnila Íránu nejen upevnit svou nezávislost prostřednictvím usmíření se Spojenými státy, ale i naplnit svůj rostoucí význam v regionu a ve světové politice. Sen o obrodě Íránu coby velké mocnosti a civilizace by se dal realizovat ve shodě s významnými regionálními i globálními velmocemi, místo aby skončil noční můrou nebo střetem. Současné íránské vedení však očividně sází na scénář noční můry.

Na současné krizi je patrné, že íránská revoluce proti šáhovi nebyla první islámskou revolucí, nýbrž poslední antikoloniální vzpourou ve třetím světě – spíše koncem než začátkem historické éry.

Jedna z nejúspěšnějších a rozhodně nejdůležitější revoluce tohoto typu se uskutečnila v roce 1949 v Číně. Následoval bezpočet úspěšných národně-osvobozeneckých hnutí v Asii, Africe a Latinské Americe. Obvykle byla tato hnutí protizápadně orientována a měla k tomu dobrý důvod.

Řada těchto revolucí si zvolila sovětský hospodářský model, jenž kombinoval státem kontrolovanou ekonomiku s minimální mírou zapojení do světových trhů. Mnoho zemí za to zaplatilo vysokou cenu.

Íránské vedení by udělalo dobře, kdyby tyto případy pozorně prostudovalo. Koneckonců se i sám Sovětský svaz nakonec zhroutil kvůli krátkodeché ekonomice, ne kvůli absenci raket a jaderných hlavic. Jeho zánik nedokázaly odvrátit ani bohaté zásoby ropy a zemního plynu.

Íránští vládci si však zjevně nechtějí vzít ponaučení z historie. Místo toho chrabře vkládají naděje do staré strategie dekolonializace a nacionalizace, a nyní se dokonce uchylují ke stalinistickým nástrojům, jako jsou zinscenované veřejné procesy. Dlouhodobě však vláda bajonetu jen zřídkakdy funguje.

Všechny částečné modernizátory v Číně, Rusku, Vietnamu i dalších zemích pochopitelně spojuje strach z „barevných revolucí“ – nenásilných vzpour, které v posledních letech přinesly demokracii do Gruzie, na Ukrajinu a do Libanonu. Aby se tomuto typu politické modernizace vyhnuly, daly všechny zmíněné země přednost hospodářské a sociální liberalizaci a integraci do světového trhu.

Stále ještě existuje několik nereformovaných „socialistických států“: například Severní Korea a Kuba, ale i pár nových přisluhovačů, jako jsou Venezuela a Bolívie. Tyto země se však nedokážou nezávisle rozvíjet a postrádají globální mocenskou alternativu. Tím jediným, co svým lidem zanechají, je další promarněná příležitost s nenaplněnými nadějemi a nezaplacenými účty. Prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda to nicméně táhne spíše k žalostným zbytkům antikoloniálních revolucí v Latinské Americe než ke komunitě islámských států.

Výsledek tohoto přístupu se jeví ještě ponuřeji, pokud se Íránci porovnají s Indií, Brazílií a Tureckem. Impozantní úspěch těchto států ukázal, jaké hospodářské, sociální a technologické předpoklady jsou nutné k tomu, aby se určitá země stala v jednadvacátém století regionální nebo i globální mocností.

Ze střednědobého hlediska nebude hlavním konkurentem Íránu v regionu Izrael ani jeho arabští sousedé, nýbrž Turecko. Zatímco Írán potlačuje vnitřní svobodu, spoléhá na zahraniční politiku regionální destabilizace a soustředí se na vývoj jaderných zbraní, který spíše sníží než zvýší jeho bezpečnost, Turecko prochází úspěšnou a všeobecnou modernizací. V důsledku toho je to Turecko, nikoliv Írán, kdo je na nejlepší cestě stát se klíčovou blízkovýchodní mocností tohoto století.

Letos na podzim musí padnout důležitá rozhodnutí, protože v Íránu nerušeně pokračuje proces obohacování uranu. Írán dnes skutečně nemá daleko k tomu, aby překročil červenou linii, za níž bude schopen vyrábět jaderné zbraně. Jeho vedení se proto musí rozhodnout, zda přijme Obamovu nabízenou ruku, nebo zda zavleče region do nové fáze konfrontace. Při rozhodování by mu mohl pomoci pohled do učebnic dějepisu.

Copyright: Project Syndicate/Institute for Human Sciences, 2009.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.