The Rebel Realist
Seriózní vyjednávání, nebo horká konfrontace s Íránem?
Joschka Fischer
|
|
|
|
Berlín – Dva týdny se zdálo, že režim v Íránu konečně pochopil, že bude-li nadále uskutečňovat svůj jaderný program, výsledkem zřejmě bude závažná vojenská konfrontace. Objevila se zajímavá – a dříve neslýchaná – prohlášení a signály z Teheránu, jež naznačovaly vyšší ochotu začít o íránském jaderném programu a o otázkách regionální bezpečnosti vyjednávat. Rozhodnutí Ameriky vyslat na schůzku s nejvyšším íránským vyjednavačem pro jaderné záležitosti náměstka ministra zahraničí Williama Burnse zase ukazuje, že tyto signály jsou brány vážně.
Nedávné vojenské siláctví v podobě testů raket a odmítnutí kompromisu íránským prezidentem Mahmúdem Ahmadínedžádem a jeho ministrem zahraničí však ukazuje, že vedení země je ve věci strategické linie, jíž by se měl Írán držet, vážným způsobem rozdělené.
Vedení Íránu stále chová mylné přesvědčení, že izraelské hrozby vůči jeho jaderným zařízením jsou výrazem domácích nesnází vlády ministerského předsedy Ehuda Olmerta. To je zjevně nesprávné. Olmertova vláda má sice vážné problémy, leč ty nejsou příčinou vyostřování situace mezi Izraelem a Íránem.
Právě naopak, ve věci možné jaderné výzbroje Íránu a jeho regionální hegemonie existuje v Izraeli konsenzus napříč politickými stranami. Všechny proudy se shodnou, že neobjeví-li se diplomatické řešení, íránskému vlastnictví jaderných zbraní se musí zabránit zavčasu a všemi prostředky. Saúdská Arábie a některé další arabské země navíc tento názor sdílí, třebaže za zavřenými dveřmi.
Pokud Írán přijme realističtější přístup, existuje skutečná naděje na diplomatické řešení. Nejčerstvější nabídku skupiny 5+1 (pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN a Německa) Teherán kvitoval příznivě. Vedle dalekosáhlé politické a ekonomické spolupráce tato nabídka slibuje též spolupráci v jaderných záležitostech, včetně výstavby a zajištění nejnovějších lehkovodních reaktorů v Íránu a přístupu Íránců k jadernému výzkumu a vývoji – za předpokladu, že se dojedná urovnání sporu.
Skutečnou novinkou ovšem bylo, že Írán odpověděl kladně na návrh procedury, který skupina 5+1 předložila. V etapě před započetím vyjednávání to znamená, že Írán nesestaví žádné nové centrifugy, potřebné ke zvýšení objemu obohacovaného uranu, zatímco skupina 5+1 se v Radě bezpečnosti zdrží výzev k zavedení nových sankcí.
Jakmile by jednání byla zahájena, Írán by pod dohledem Mezinárodní agentury pro atomovou energii na šest měsíců pozastavil obohacování uranu a všechny související činnosti – což je krok, o němž íránská vláda v uplynulých čtyřech letech odmítala i jen debatovat. Rada bezpečnosti by zase pozastavila veškerá rokování vážící se k íránskému jadernému programu.
Cílem těchto jednání je obsáhlá dohoda mezi Íránem a skupinou 5+1, která by jednak vyřešila konflikt ohledně jaderného zbrojení, jednak uchopila regionální bezpečnostní otázky (Irák, izraelsko-palestinský konflikt, Libanon, Perský záliv, Afghánistán), přičemž by zahájila rozsáhlou mezinárodní a regionální spolupráci.
Z Íránu rovněž přicházely náznaky, že po zvládnutí techniky obohacování uranu by se tamní orgány mohly spolehnout na další obohacování ve třetí zemi ve společném konsorciu se Západem. Podobný návrh přednesený Ruskem byl před nedávnem bez cirátů odmítnut.
Navíc platí, že ačkoliv trvá neochota přijmout izraelskou hegemonii, tón vůči Izraeli se začíná měnit. Ahmadínedžádův nechutný antisemitismus je poslední dobou jedním z nejbližších důvěrníků nejvyššího duchovního vůdce Íránu, bývalým ministrem zahraničí Alím Akbarem Velájatím, nepřímo, ale celkem otevřeně kritizován. Íránští mluvčí rovněž naznačují, že existuje oficiální povědomí o významu Izraele pro komplexní regionální řešení a že obchod s Izraelem už není nemyslitelný.
Vyjádření tohoto typu jsme neslyšeli už celé roky od doby, kdy k moci nastoupil Ahmadínedžád. Míní to ale Írán opravdu vážně? Nebo jde jen o starou zdržovací taktiku? Chce vláda pouze znovu získat čas, tentokrát proto, aby se protloukla do amerických prezidentských voleb? Uvážíme-li veřejné rozpory v chování íránského vedení, existuje spolehlivý íránský postoj, a pokud ano, kdo jej zosobňuje? Tyto zásadní otázky lze zodpovědět jedině prostřednictvím praktických zkoušek při vyjednávání, tentokrát s přímou americkou účastí.
Jedná-li Írán seriózně, současné dění by mohlo vyústit až v dlouho očekávanou „velkou dohodu“ – regionální smír zájmů mezi Íránem na jedné straně a Amerikou, Evropou a americkými spojenci v regionu na straně druhé.
Jestliže ale Írán hraje o čas, jeho jednání je krátkozraké a hloupé. Konflikt, a tedy ani nebezpečí vojenského střetu se s novou americkou administrativou nevypaří. Právě naopak, pokud vyjednávání selže, konfrontace okamžitě vyplave na povrch a bude mnohem nebezpečnější.
Ani John McCain, ani Barack Obama si v otázce regionální hegemonie Íránu a jeho jaderného programu neosvojí shovívavější postoj než současná americká vláda. Ba pokud diplomatické řešení selže, pravděpodobně zareagují energičtěji. Je tudíž nezbytné, aby diplomacie, která se v tuto chvíli zdá možná, dostala šanci.
Pokud si nejvyšší vedení v Teheránu uvědomilo, že spíš než riskovat vojenský střet s nepředvídatelnými důsledky je mnohem smysluplnější a pro íránské zájmy příznivější upevnit úspěchy íránské zahraniční politiky posledních několika let a posílit režim, pak má diplomatické řešení reálnou naději. Pokud ne, region se propadne do horké konfrontace.
Íránští vůdci by se měli držet moudrosti starého přísloví, že lepší je vrabec v hrsti nežli holub na střeše.
Joschka Fischer byl v letech 1998 až 2005 ministrem zahraničí a vicekancléřem Německa a téměř 20 let předsedal německé Straně zelených.
Copyright: Project Syndicate/Institute for Human Sciences, 2008.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč
You might also like to read more from Joschka Fischer or return to our home page.
|
|
