The Rebel Realist
Afghánistán a budoucnost NATO
Joschka Fischer
|
|
|
|
V Afghánistánu se nedaří. Někdy na přelomu let 2001/2002 Bushova administrativa usoudila, že stabilizace a rekonstrukce Afghánistánu už není její nejvyšší prioritou a vsadila místo toho na změnu režimu v Iráku pod taktovkou armády. Afghánistán tedy lze oprávněně považovat za první oběť její pomýlené strategie.
Bushova administrativa ale není jediným viníkem zhoršující se situace v Afghánistánu. Zajistit stabilitu a bezpečnost země bylo úkolem NATO a podíl odpovědnosti za zhoršující se poměry tedy nese slabý generální tajemník NATO a evropští spojenci, zejména Německo a Francie.
Navzdory všem těžkostem přesto situace v Afghánistánu není na rozdíl od Iráku beznadějná. V prvé řadě existoval dobrý důvod v Afghánistánu vstoupit do války, neboť odtud vzešly útoky z 11. září 2001. Když byla intervence Západu podniknuta, ukončila téměř nepřetržitou občanskou válku a většina obyvatel ji stále vnímá souhlasně. Konečně, intervence na rozdíl od Iráku nerozlámala základy vnitřní struktury afghánského státu ani neohrozila jeho soudržnost.
Bude-li Západ prosazovat realistické cíle a bude tak činit s vytrvalostí, jeho hlavní cíl – stabilní centrální vláda, která dokáže vytlačit Tálibán, udržet zemi pohromadě a s pomocí mezinárodního společenství zajistit rozvoj země – je stále dosažitelný.
Úspěch Západu závisí na čtyřech předpokladech:
- vybudování afghánských bezpečnostních složek, které budou natolik silné, aby zapudily Tálibán, omezily pěstování drog a vytvořily vnitřní stabilitu;
- ochotě NATO zůstat ve vojenském angažmá bez národních výhrad – přičemž obzvlášť Německo a Francie by měly odvolat zvláštní podmínky své účasti;
- podstatném zvýšení rozvojové pomoci, zejména v tolik zanedbávané jižní části země;
- obnově regionálního konsenzu dosaženého v roce 2001 v Bonnu, podle něhož měly všechny zúčastněné strany podporovat rekonstrukci afghánského státu.
Válka v Afghánistánu nikdy nebyla jen afghánskou občanskou válkou; země byla celá desetiletí spíš dějištěm regionálních střetů a hegemonických zápasů. Takže ačkoliv oživení Tálibánu plyne zčásti z žalostně zanedbané rekonstrukce jižní a východní paštunské části země, má také vnější příčiny. Především Pákistán se už víc než dva roky vzdaluje bonnskému konsenzu, vsází na renesanci Tálibánu a poskytuje mu rozsáhlou podporu. Znovuzrození ozbrojeného povstání Tálibánu proti afghánské centrální vládě by bez útočišť Tálibánu na pákistánské straně afghánské hranice a bez pákistánského finančního zajištění vlastně nebylo možné.
Jednání Pákistánu vysvětluje hlavně jeho strategická změna kurzu ve světle slabosti USA v Iráku a v regionu jako celku a nově upevněné vztahy mezi Indií a Afghánistánem, jež vedou k zesilování indické přítomnosti ve střední Asii. V této spojitosti považuje Pákistán Karzáího vládu v Kábulu za nepřítele Islámábádu a hrozbu pro jeho klíčové strategické zájmy. Znovuzrození ozbrojeného povstání Tálibánu proti afghánské centrální vládě by bez útočišť Tálibánu na pákistánské straně afghánské hranice a bez podpory pákistánské tajné služby ISI nebylo možné.
Napomáháním Tálibánu si ale Pákistán hraje s ohněm, poněvadž dnes už existují pákistánští Tálibové, kteří představují hrozbu právě pro Pákistán. Americká politika vůči Pákistánu je rovněž nebezpečně krátkozraká a připomíná chyby, jichž se USA dopustily v Íránu před islámskou revolucí roku 1979. Nicméně USA alespoň nějakou politiku vůči Pákistánu mají, což se o NATO a Evropě říct nedá. Je vlastně naprosto nepochopitelné, že zatímco se v horách Hindúkuše rozhoduje o budoucnosti NATO a tisíce evropských vojáků, již jsou tu rozmístěni, riskují životy, Pákistán – klíč k úspěchu či nezdaru mise v Afghánistánu – nemá v plánech a kalkulacích NATO žádnou úlohu.
Část potíží NATO plyne ze skutečnosti, že řada členských států trvá na právu dělat vlastní vojenská a politická rozhodnutí a tyto „národní výhrady“ závažně omezují schopnost NATO jednat. Má-li NATO uspět, musí se právě toto bezodkladně změnit.
Už dávno proto měl proběhnout summit NATO, během něhož by všichni členové udělali inventuru situace a vyvodili odpovídající závěry. Má-li se zabránit propadu země do téže propasti jako Irák, je třeba odstranit národní výhrady a přijmout jednotnou strategii pro dosažení úspěchu, včetně zvýšení civilní i vojenské pomoci Afghánistánu.
Dále je třeba znovu vybudovat regionální konsenzus mezi všemi aktéry, včetně Pákistánu, Íránu a Indie, jejichž společnou zodpovědnost za mír, stabilitu a rekonstrukci v Afghánistánu musí Evropa a USA pochopit. K dosažení tohoto cíle je také zapotřebí konference navazující na Bonnskou dohodu.
Zatímco základy války v Iráku se opírají o myšlení, jehož otcem bylo přání, válka v Afghánistánu byla nezbytná a nevyhnutelná, protože odtud pocházela teroristická hrozba z 11. září 2001. Bylo by víc než tragické – šlo by o bezpříkladnou politickou pošetilost –, kdyby měl Západ v Afghánistánu kvůli nedostatku odhodlání a politické předvídavosti promrhat svůj úspěch. Evropa by byla nucena zaplatit nepřijatelně vysokou cenu a budoucnost NATO by zřejmě byla v ohrožení.
Joschka Fischer byl v letech 1998 až 2005 ministrem zahraničí a vicekancléřem Německa a téměř 20 let předsedal německé Straně zelených.
Copyright: Project Syndicate/Institute for Human Sciences, 2007.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč
You might also like to read more from Joschka Fischer or return to our home page.
|
|
