The Rebel Realist
EU se konečně posouvá vpřed
Joschka Fischer
|
|
|
|
Za značného hlomozu a rozruchu se Evropská unie vyhnula katastrofě – ale jen o vlásek. Byla už zatraceně blízko. Společným úsilím byla odvrácena zásadní krize, která by unii na léta dopředu otevřeně rozštěpila a z Evropy by udělala celosvětový terč posměchu.
EU narazila na mělčinu přede dvěma roky, když France a Nizozemsko odmítly Evropskou ústavu. S novou dohodou se unie opět dala do pohybu.
Třebaže mandát mezivládní konference k sestavení nové smlouvy vyústí v méně než ústavu, nadcházející smlouva půjde výrazně dál než současná Smlouva z Nice – za předpokladu, že vše proběhne, jak bylo domluveno. Je však ještě třeba překonat dvě příkré překážky: mezivládní konferenci a ratifikaci národními parlamenty nebo prostřednictvím referenda ve všech členských státech.
Německá kancléřka Angela Merkelová přesto může být hrdá na to, co dokázala. Je to její první skutečný úspěch v mezinárodní diplomacii. Onen páteční večer v Bruselu obnášel velice reálná a nesnadná rozhodnutí. Německá kancléřka hrála o vysoké sázky a zvítězila. Zaslouží si úctu a uznání.
Jestliže nová smlouva opravdu vznikne, uskuteční se institucionální reformy, jež unie potřebuje, a vstoupí v platnost postup volby dvojitou většinou, byť s jistým zpožděním. EU na těchto reformách pracuje už 20 let. Rozšířená unie, nevyhnutelná, když v roce 1989 skončilo rozdělení Evropy z doby studené války, potřebovala nové instituce, aby dokázala efektivně a transparentně jednat.
Předpokládá se, že nová smlouva vejde v účinnost v roce 2009. Dobou, již Evropa potřebuje ke změně, se zdá být dvacet let, a to není právě uklidňující.
Smlouva vyžaduje nového ministra zahraničí EU – tento titul je mu sice formálně upřen, ale všichni jej tak budou nazývat – se silnou správní infrastrukturou v Evropské komisi a Radě. Rotační předsednictví bude nahrazeno voleným prezidentem Rady. Bude nastavena nová rovnováha mezi EU a členskými státy a Evropskému parlamentu a národním parlamentům budou vymezeny silnější role. Občané EU budou obdařeni právně závaznými základními právy a většina rozhodnutí se stane všeobecnou normou.
Za tuto dohodu bylo třeba zaplatit vysokou cenu. Nová smlouva není jednodušší ani transparentnější než odmítnutá ústava, ba právě naopak. Tahanice během příprav schůzky a v Bruselu samotném jistě nepřispěly k popularitě EU mezi jejími obyvateli. Vskutku, újma vzniklá během tohoto procesu bude přetrvávat. Už teď jsou předvídatelné tyto důsledky:
Zaprvé, onen večer tvrdých vyjednávání v Bruselu na příští dvě desítky let upevnil dvouvrstvou Evropu. Vzpurné státy dosáhly Pyrrhova vítězství, protože jim brzy začne být jasné, že ačkoliv si EU pořizuje nový instituční rámec, země v popředí si stejně mezi sebou rozhodnou, jak budou konkrétní opatření vypadat. Nástrojem bude posílená spolupráce mezi těmito zeměmi a eurozónou.
Zadruhé, francouzsko-německá spolupráce se v rozšířené unii ukázala jako ještě nepostradatelnější. Navzdory všem neshodám, jež mezi těmito zeměmi mohou existovat a jež pravděpodobně porostou, k jejich spojenectví neexistuje alternativa.
Zatřetí, Velká Británie opět oslabila svou vlastní pozici v Evropě. Politika „opting out“ (dobrovolného odstupování) drží Británii na okraji EU. To dále sníží význam Británie, a to jak v Evropě, tak ve světě.
Politický i hospodářský význam všech středně velkých evropských mocností uvadá a vedle USA a rostoucích asijských obrů se zmenšují. Nezbytnou protiváhu dokáže zajistit jedině silná Evropa. Británie hrající v EU vedlejší úlohu tak svůj vliv, včetně svého mimořádného hlasu v USA, ztratí ještě rychleji.
Začtvrté, Polsko se musí samo sebe zeptat, jakou roli chce v EU hrát. Polsko je v unii důležitá země. Po řádné úvaze je zřejmé, že polské existenční zájmy, geopolitická poloha a jeho dějiny vyžadují, aby se svým jednáním co nejvíce snažilo přispět k silné EU. Namísto toho je nacionalistická vláda ve Varšavě uhranutá snahou se v Evropě izolovat.
Poláci by si měli klást následující otázku: byl by tradiční zdroj polských bezpečnostních obav, Rusko, potěšen, nebo zklamán, kdyby polská vláda opravdu uskutečnila svou hrozbu a využila veto k zablokování bruselské dohody? Odpověď je jasná: samozřejmě že by si Rusové nadšením mnuli ruce a tajně by dvojčata v čele polského státu oslavovali.
Na druhé straně Ukrajina, jejíž zájem v Evropě údajně Poláci prosazují, by se v důsledku polského veta ocitla ve vážných potížích. Není náhodou, že se to ukrajinský prezident Viktor Juščenko snažil, nebo se to alespoň tvrdí, dát polským lídrům najevo v několika telefonátech.
Újma vzniklá v německo-polských vztazích rovněž jde za hranice roztržky mezi dvěma vládami a zasahuje hluboko do německé i polské společnosti. Nebude snadné ji napravit. To je závažné, protože zásadová evropská politika vůči Rusku – jedna z klíčových a naléhavých výzev stojících před Evropou – závisí na úzké spolupráci mezi Polskem a Německem.
Jak jsem už řekl, je příliš brzy na oslavy. Čas slavit přijde až poté, co bude nová smlouva ratifikována. Ba okolnosti, za nichž bylo bruselského kompromisu dosaženo, zanechávají trpkou pachuť. Přesto však EU minulý pátek udělala rozhodný krok správným směrem.
Joschka Fischer, lídr Strany zelených po téměř 20 let, byl v letech 1998 až 2005 ministrem zahraničí a vicekancléřem Německa.
Copyright: Project Syndicate/Institute for Human Sciences, 2007.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč
You might also like to read more from Joschka Fischer or return to our home page.
|
|
