Thursday, April 24, 2014
Exit from comment view mode. Click to hide this space
0

Fiskální pošetilosti v Americe i jinde

Ti z nás, kdo vědí, že dlouhodobé fiskální nerovnováhy pravděpodobně skončí katastrofou – vysokou inflací, hlubokou recesí, finanční krizí nebo všemi těmito jevy –, se při pohledu na priority George W. Bushe a jeho administrativy bezradně škrábou na hlavě. „Krize“ sociálního zabezpečení, do jejíhož „řešení“ chce prezident investovat politický kapitál, nestojí mezi fiskálními problémy Ameriky co do naléhavosti ani závažnosti výše než na třetím místě – navíc v době, kdy tyto problémy přerostly ve vážné ohrožení celosvětové hospodářské stability.

Největším fiskálním problémem Ameriky je krátkodobý a střednědobý deficit mezi daňovými příjmy a výdaji. Tento deficit vytvořil výhradně samotný Bush, když uzákonil – a nyní usiluje rozšířit – daňové škrty, které ve skutečnosti žádnými škrty nejsou, protože pouze přesunují zátěž fiskální konsolidace na budoucí generace.

Druhým nejzávažnějším problémem je rýsující se dlouhodobá exploze nákladů na americké programy zdravotní péče. Také toto je částečně výsledkem Bushova konání, či spíše nekonání , neboť během prvního funkčního období bylo jeho politikou v oblasti výdajů na zdravotnictví nedělat fakticky nic, čím by podnítil efektivitu a udržel náklady na uzdě. Místo toho zavedl slevy na doplatcích za léky u pojištěnců v systému Medicare, které slibují vynakládat enormně vysoké částky za překvapivě malé zlepšení zdravotní péče.

Schopnější administrativa by si s řešením těchto závažnějších a naléhavějších fiskálních problémů bezpochyby lámala hlavu. Předstírejme, že Spojené státy takovou vládu mají. Jak by postupovala?

Vypořádávání se s krátkodobým a střednědobým deficitem by bylo docela přímočaré: rozhodnout, jak velký podíl HDP by měla zaujímat federální vláda, stanovit výdaje na tuto úroveň a nastavit daně tak, aby byl rozpočet v obchodním cyklu vyrovnaný (nebo tak, aby nerostl poměr dluhu a HDP). Obecně stanovit, zda byste chtěli mít ve střednědobém výhledu federální vládu, která utrácí řekněme 16%, 20%, nebo 24% HDP – a zač.

Co již není přímočaré, je způsob, jak řešit bezprostředně hrozící explozi výdajů na zdravotnictví. Projekce rychle rostoucích výdajů za pojištění Medicare a Medicaid v USA – a podobně rychle rostoucích vládních výdajů na zdravotní péči v jiných rozvinutých zemích – nejsou až takovým problémem jako vedlejší důsledky příležitosti, kterou je třeba využít.

Tato příležitost pramení z faktu, že naši lékaři a sestry, naši lékárníci a výzkumníci léčiv, naši biologové a biochemici se učí dělat báječné věci. Mnohé z těchto věcí jsou a budou nákladné. Mnohé z nich zároveň budou žádoucí: s dalšími poznatky o detailech lidské biologie budeme žít delší, zdravější a kvalitnější životy. Federální výdaje na zdravotnictví porostou v průběhu příštích dvou generací velmi rychle, protože statky, za něž budou tyto peníze vynakládány, budou stále báječnější a ceněnější.

Využít této příležitosti plně však bude obtížné. Je vysoce pravděpodobné, že žádoucí výdaje na zdravotnictví budou u některých položek ohromné a u jiných triviální. To volá po pojištění. Problém je v tom, že soukromé pojišťovací trhy nefungují dobře, pokud kupující ví o předmětu pojištění více než prodávající. Lidské zdraví je přitom očividně oblastí, v níž mohou být privátní informace opravdu velmi privátní.

To je pochopitelně důvod, proč vznikly státem řízené systémy zdravotní péče. Nahrazení soukromého pojištění veřejným však má své zádrhele: vzpomeňme na zapeklité poměry, v jakých se v důsledku několik generací trvajícího politicky motivovaného podinvestování zdravotnictví nachází britský National Health System.

Celková výše výdajů navíc pravděpodobně bude značná. To znamená, že bez státem spravovaných zdravotnických systémů (a dokonce i s nimi) si bohatí budou moci dovolit více péče a v lepší kvalitě než chudí.

Do jaké míry akceptujeme svět, v němž nebohatí umírají v situacích, v nichž by bohatí žili? Do jaké míry lpíme na svém přesvědčení, že pokud jde o záchranu životů, měla by být lékařská péče distribuována podle pacientových potřeb, nikoliv bohatství? Kde a jak zdaníme prostředky, které rovnostářským principům dodají skutečnou váhu?

Prudce rostoucí náklady na zdravotní péči pravděpodobně postaví vlády po celém rozvinutém světě před největší problémy ekonomické politiky, s jakými se budou během příštích dvou generací potýkat. Bushova administrativa si to ještě neuvědomila, avšak ani jiné vlády o tom nepřemýšlejí dostatečně úporně.

Přinejlepším hledají cesty, jak zabránit růstu výdajů na zdravotní péči, jako by se džin lékařského pokroku dal násilím zahnat zpátky do lahve. Vlády by raději měly vzít příslib báječných inovací ve zdravotnictví za svůj a ptát se, jak rychle by měly výdaje růst a jak by se měl tento růst financovat.

Exit from comment view mode. Click to hide this space
Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured