KODAŇ – Dnes panuje všeobecná shoda, že rozvinuté země budou muset přijít se značným finančním příspěvkem, aby umožnily rozvojovému světu vyrovnat se s klimatickými změnami. Prostředky je zapotřebí investovat do nových nízkouhlíkových zdrojů energie, zalesňování a ochrany deštných pralesů, změn v hospodaření s půdou, adaptace a zmírňování následků. V otázce, odkud se tyto peníze vezmou, však žádná podobná shoda nepanuje.

Rozvinuté země se zdráhají přistoupit na další finanční závazky. Právě zažily podstatné zvýšení vlastního státního dluhu a stále potřebují stimulovat své domácí ekonomiky. To má vliv na jejich postoje. Zatím se zdá, že se jim na dobu příštích několika let podaří slepit dohromady fond „rychlého startu“ v objemu 10 miliard dolarů ročně, ale více už jejich národní rozpočty nesnesou. Taková částka pravděpodobně rozvojové země neuspokojí.

Domnívám se, že zmíněná suma by se dala přinejmenším zdvojnásobit a čerpat po delší časové období. Vlády rozvinutých zemí se potýkají s mylnou představou, že finance musí pramenit z jejich státních rozpočtů. Tak to ovšem není. Peníze už jsou k dispozici. Nečinně leží na rezervních účtech Mezinárodního měnového fondu. Jejich využití by nezvýšilo fiskální deficit žádné země. Stačí na ně jen sáhnout.

V září 2009 rozdělil MMF svým členům zvláštní práva čerpání v hodnotě 283 miliard dolarů. Zvláštní práva čerpání (SDR) jsou podivný finanční nástroj, který v podstatě představuje další zahraniční měnu. Využít je lze pouze tak, že se smění za jednu ze čtyř měn, v kterémžto okamžiku začnou vynášet úrok ve výši kombinované sazby těchto měn. V současnosti činí úroková sazba necelých 0,5%.

Z nedávno rozdělených SDR v objemu 283 miliard dolarů putovalo více než 150 miliard do 15 největších rozvinutých zemí. Tato SDR budou nyní ležet převážně netknutá na rezervních účtech těchto zemí, které ve skutečnosti žádné další rezervy nepotřebují.

Navrhuji, aby se rozvinuté země – kromě toho, že založí fond rychlého startu v objemu 10 miliard dolarů ročně – spojily a zapůjčily SDR ve výši 100 miliard dolarů na 25 let do speciálního zeleného fondu sloužícího rozvojovému světu. Tento fond by okamžitě nastartoval lesní, pozemkové a zemědělské projekty, což jsou oblasti, které nabízejí nejširší prostor ke snižování uhlíkových emisí nebo zmírňování jejich dopadu a které by mohly přinést značné výnosy na trzích s uhlíkem.

Výnosy, jež by takové projekty mohly generovat, převyšují rámec řešení otázky uhlíkových emisí. Například výtěžek z projektů obhospodařování půdy by mohl zahrnovat i potenciál k tvorbě trvale udržitelnějších zdrojů obživy na venkově, umožnit vyšší a odolnější zemědělské výnosy a generovat na venkově pracovní místa.

Je to jednoduchá a praktická myšlenka, pro kterou navíc existuje precedens. Velká Británie a Francie nedávno půjčily SDR ve výši dvou miliard dolarů za každou zemi do zvláštního fondu MMF, jenž má podporovat půjčky na koncese v nejchudších státech. V této fázi převzal MMF zodpovědnost za jistinu a úroky z SDR. Totéž lze učinit i v našem případě.

Dále navrhuji, aby se členské země dohodly na využití zlatých rezerv MMF jako garancí za platby úroků a splacení jistiny. MMF vlastní spoustu zlata – více než 100 milionů uncí –, které je zaúčtováno v historických cenách. Při současných cenách tedy dnes jeho tržní hodnota přesahuje o více než 100 miliard dolarů hodnotu nominální. Již bylo rozhodnuto, že se toto zlato použije ve prospěch nejméně rozvinutých zemí. Navrhovaný zelený fond by tento požadavek splnil.

To znamená, že rozvinuté země půjčující SDR by neměly žádné výdaje na úroky a žádnou zodpovědnost za splacení jistiny. Existují sice vážné technické problémy s vyvažováním příjmů z úroků a výdajů na ně, a to zejména ve Spojených státech, avšak čistý výsledek by byl neutrální. Tyto technické obtíže stály v cestě předchozím pokusům začít SDR prakticky využívat, avšak navrhovaného zeleného fondu se netýkají.

Existují tři silné argumenty ve prospěch tohoto návrhu. Za prvé by mohl být zelený fond samofinancovatelný nebo dokonce ziskový; reálně by se použilo jen velmi málo zlata MMF, pokud vůbec nějaké.

Za druhé ponesou projekty výnos pouze za předpokladu, že rozvinuté země budou spolupracovat při zakládání správného typu trhů s uhlíkem. Zřízení zeleného fondu by bylo nevysloveným závazkem, že se tak stane, neboť riziku by podléhaly zlaté rezervy MMF.

A konečně by tyto peníze byly k dispozici ihned a mohly by rychle nastartovat projekty šetřící uhlík.

Ze všech těchto důvodů by měly rozvojové země přijmout můj návrh za svůj. Klíčové je, že částku vyhrazenou na boj s globálním oteplováním v rozvojovém světě lze podstatně navýšit využitím již existujících alokací SDR, přičemž úrokové platby z nich by byly garantovány zlatými rezervami MMF.

Schází už jen politická vůle. Skutečnost, že čerpání SDR je v USA vázáno na souhlas Kongresu, sama o sobě dokazuje, že bez tlaku veřejnosti – včetně tlaku rozvojových zemí – se nic nestane. Přesto by to mohla být hranice mezi úspěchem a neúspěchem v Kodani.