Na letošek připadá desáté výročí východoasijské krize, která začala v Thajsku 2. července 1997, v říjnu se rozšířila do Indonésie a v prosinci do Koreje. Nakonec se vyvinula v globální finanční krizi, postihla Rusko a latinskoamerické země, například Brazílii, a uvolnila síly, které doznívaly ještě v následujících letech: za její oběť lze počítat i Argentinu v roce 2001.

Nevinných obětí bylo mnoho, včetně zemí, které se do mezinárodních kapitálových toků, jež byly u kořene krize, ani nezapojily. Laos dokonce patřil mezi nejhůře postižené státy. Třebaže každá krize nakonec skončí, nikdo tehdy nevěděl, jak široké, hluboké a dlouhé nadcházející recese a deprese budou. Jednalo se o nejhorší globální krizi od Velké hospodářské krize.

Jako hlavní ekonom a služebně starší viceprezident Světové banky jsem se ocitl vprostřed požáru i debat o jeho příčinách a vhodných koncepčních reakcích. Letos v létě a na podzim jsem znovu navštívil mnohé postižené země, mimo jiné Malajsii, Laos, Thajsko a Indonésii. Bylo potěšující vidět jejich zotavení. Tyto státy teď rostou tempem 5% až 6% či vyšším – ne sice tak rychle jako v dobách východoasijského zázraku, ale mnohem svižněji, než mnozí po odeznění krize považovali za možné.

Nejedna země změnila své politiky, ale způsoby výrazně odlišnými od reforem, na něž naléhal MMF. Mezi ty, kdo nesli nejtěžší břemeno krize, patřili chudí, poněvadž se propadly mzdy a vyletěla nezaměstnanost. Když se země vzpamatovávaly, mnohé kladly nový důraz na „harmonii“ ve snaze napravit narůstající propast mezi bohatými a chudými, městem a venkovem. Daly větší váhu investicím do lidí a zahájily novátorské iniciativy s cílem zajistit zdravotní péči a přístup k financím většímu počtu svých obyvatel a vytvořit sociální fondy, které by napomohly rozvíjet místní komunity.

Ohlédneme-li se za krizí po deseti letech, vidíme zřetelněji, jak chybná byla diagnóza, navrhovaná léčba i prognóza, jež předložily MMF a ministerstvo financí Spojených států. Fundamentálním problémem byla předčasná liberalizace kapitálového trhu. Je proto ironické, když vidíme, že americký ministr financí v Indii – jedné ze dvou nejvýznamnějších rozvojových zemí (vedle Číny), které z krize roku 1997 vyšly bez újmy – opět prosazuje liberalizaci kapitálového trhu.

Není náhodou, že se tak dobře daří právě zemím, jež kapitálové trhy plně neliberalizovaly. Pozdější výzkum provedený MMF potvrdil, co už dříve dokládala každá seriózní studie: liberalizace kapitálového trhu přináší nestabilitu, ale růst zajistit nemusí. (Indie a Čína jsou právě z tohoto důvodu nejrychleji rostoucími ekonomikami.)

Samozřejmě, Wall Street (jehož zájmy ministerstvo financí USA zastupuje) z liberalizace kapitálového trhu těží: vydělává, když kapitálové toky přitékají, když odtékají, i během restrukturalizace prováděné ve výsledné spoušti. V Jižní Koreji MMF naléhal na prodej tamních bank americkým investorům, přestože se Korejcům dařilo už čtyři desítky let hospodářství řídit impozantním způsobem, s vyšším růstem, vyšší stabilitou a bez systémových skandálů, jimiž se americké finanční trhy vyznačovaly s takovou četností.

V některých případech americké firmy banky koupily, podržely je, dokud se Korea nezotavila, a pak je znovu prodaly, přičemž v kapitálových výnosech sklidily miliardy. Při své chvatné snaze obsadit banky lidmi ze Západu zapomněl MMF na jednu drobnost: ujistit se, že Jižní Korea dokáže získat alespoň zlomek těchto výnosů zpět prostřednictvím zdanění. Zda měli američtí investoři vyšší odbornost v oblasti bankovnictví na vyspívajících trzích, je asi diskutabilní, ale že byli kvalifikovanější v oblasti vyhýbání se daním, je bez diskuze.

Kontrast mezi radami, jež MMF a ministerstvo financí USA udělovaly východní Asii, a tím, co se odehrává při současném debaklu podřadných hypoték, je do očí bijící. Východoasijským zemím bylo řečeno, aby zvýšily své úrokové sazby, v některých případech až na 25%, 40%, ba i víc, což vyvolalo vlnu bankrotů. Za současné krize Federální rezervní systém USA i Evropská centrální banka úrokové sazby snižují.

Obdobně platí, že zemím sužovaným východoasijskou krizí se dostalo ponaučení o potřebě vyšší transparentnosti a lepší regulace. Hlavní úlohu v úvěrové tísni během letošního léta však sehrál právě nedostatek transparentnosti; nezdravé hypotéky se nakrájely a nasekaly, rozptýlily po celém světě, přibalily ke kvalitnějším produktům a ukryly jako kolaterál, takže nikdo nemohl s jistotou vědět, co kdo vlastní. A teď slyšíme sborové výstrahy před novými regulacemi, které by prý mohly finanční trhy přiškrtit (včetně jejich snahy zneužít nepoučených vypůjčovatelů, která je jádrem problému). Konečně navzdory všem varováním před morálním hazardem se západním bankám u špatných investicí dostalo částečné výpomoci.

Po krizi roku 1997 převládl konsenzus, že je zapotřebí zásadní reformy světové finanční soustavy. Avšak přestože současný systém může vést ke zbytečné nestabilitě a způsobovat obrovské výdaje rozvojovým zemím, některým zájmovým skupinám slouží skvěle. Nijak potom nepřekvapuje, že ani po deseti letech k žádné zásadnější reformě nedošlo. Překvapivé tudíž není ani to, že svět znovu čelí období globální finanční nestability, s nejistými dopady na světové ekonomiky.