Bombové útoky v Londýně a v Turecku přivedly do popředí staré úvahy, že autoritářské režimy jsou oproti demokraciím lépe vybavené na boj s terorismem a že tyto útoky jsou cenou, již platíme za svobodu. Pro některé jde o cenu, již stojí za to platit; jiným se zdá příliš vysoká.

Pohled do minulosti však ukazuje, že demokracie vlastní účinnější zbraně pro potírání teroru než autoritářské režimy. Ba demokraciím ubývá sil právě tehdy, když opouštějí svou etiku a nedokáží odolat autoritářskému vábení.

Jistěže, logika za výzvami k omezování našich svobod má kouzlo zjednodušující úvahy: extremisté využívají našich svobod, aby páchali zločiny, takže chceme-li zabránit zneužívání svobody, je třeba zmenšit prostor svobody. Je ovšem chybou předpokládat, že otevřené společnosti jsou k terorismu shovívavější a jím zranitelnější než společnosti, které žijí pod autoritářskými režimy. Stačí se podívat do dnešního Ruska nebo si vzpomenout na Alžírsko 90. let 20. století.

Pravda, demokracie a právní řád nepřinášejí žádnou nespornou bezpečnostní záruku. Taková záruka je ovšem beztak přelud, kdežto úcta k základním svobodám a právu na spravedlivý proces je při potlačování terorismu mocný nástroj, který dokáže extremisty izolovat a ztenčit jejich legitimitu v očích těch, kdo by se mohli ztotožnit s jejich věcí. Británie byla schopna mobilizovat obrovské segmenty své muslimské komunity právě proto, že je demokracií, jež respektuje právní řád.

Naproti tomu represe civilistů prováděné autoritářskými režimy a nerozlišování mezi civilisty a zabijáky zajišťují extremistům příhodné podmínky pro nábor členů, neboť v očích značné části populace mohou zdiskreditovat vedení státu. Nerozlišující přístup k politickému islamismu, jenž nedokáže najít rozdíl mezi těmi, kdo odmítají násilí, a těmi, kdo se uchylují k teroru, pouze extremistům usnadňuje práci, neboť se jeví jako zastánci snah, které nereflektují jejich opravdové cíle.

Rusko představuje přesvědčivý důkaz o bezmocnosti autoritářského násilí a lhostejnosti k právnímu řádu. Prezident Vladimir Putin nasadil v Čečensku politiku spálené země, čímž mnohé čečenské nacionalisty vehnal do náručí extremistů. Teroristické útoky proti Rusku neustaly, ani neubyly. Ba vzpomeňme si na teror v Beslanu v září 2004, kdy během jediného útoku proti škole zemřelo přes 330 lidí.

Irák také dokládá limity nelegitimního násilí v boji proti terorismu. Zdá se, že Bushova administrativa si to teď už uvědomuje. Bylo by chybou si myslet, že smrt tisíců civilistů společně se svévolným vězněním a mučením nepřispívají k šíření teroru v Iráku. Konec konců, oběti mučení jsou tou nejlepší reklamou pro nábor teroristických rekrutů.

Co se týče boje proti terorismu, demokracie jsou navíc účinnější jak politicky, tak operativně, zejména s ohledem na jejich zpravodajské služby. Výzvědné složky v autoritářských státech jsou buď silně centralizované, nebo mají sklony stávat se autonomními mocenskými centry. V každém případě nepodléhají veřejnému dohledu a zodpovědnosti. V důsledku toho ztrácejí časem schopnost kriticky vyhodnocovat svou vlastní činnost a své chyby.

Výzvědné služby v demokratických souvislostech obvykle mají kontrolní mechanismy, jejichž smyslem je omezovat zneužívání pravomocí a garantovat účinné jednání tím, že trestají vrcholné činitele, již nevykonávají své povolání řádně. Ve Spojených státech tajné služby přímo monitoruje mocný senátní výbor obsazený oběma partajemi. Jeho zpráva o neschopnosti zpravodajských služeb, obzvlášť CIA a FBI, zabránit teroristickým útokům z 11. září 2001 obsahovala také celou sérii doporučení pro restrukturalizaci těchto služeb, jež by měla posílit jejich efektivitu.

Odpověď Evropy na teror vyžaduje především posílení tajných služeb, aby dokázaly odhalit a odstranit teroristické buňky a zároveň respektovat základní práva a nároky na řádný proces. Je také zapotřebí užší spolupráce mezi členskými státy Evropské unie a jejich spojenci a partnery.

Zároveň se přístup k boji proti terorismu založený na právním řádu musí stát pilířem evropské spolupráce s třetími zeměmi, zejména se středomořskými státy či Pákistánem, a tím přispět k pěstování bezpečnostní kultury, která je slučitelná s demokratizací. Prohlubovaní demokracie zase znamená umožnit úplnou účast občanů v politice, nenásilné islámské skupiny nevyjímaje. Právo na veřejný projev a pokojné shromažďování musíme bránit pro ty, kdo se cítí marginalizováni a pobouřeni tím, co – společně s většinou Evropanů – považují za nespravedlnost páchanou na Palestincích, Čečencích a Iráčanech.

V neposlední řadě platí, že potírání extremismu založené na totožnosti pachatele vyžaduje větší schopnost integrovat všechny, kdo v EU žijí. Odpovědí na terorismus by mělo být opětovné potvrzení hodnoty právního řádu, oproti svévolným represím, a rozmanitosti, jež je charakteristickým rysem evropských velkoměst, především Londýna a Paříže, ale stále větší měrou i dalších měst po celé Unii.

Nemůžeme – ba nesmíme – ustoupit teroru tím, že kolem sebe a uvnitř svých společností začneme stavět zdi. Nejlepší odpovědí na netolerantní extremismus je kultivace otevřené a pluralitní společnosti, která se všemi, kdo žijí uvnitř jejích hranic, zachází jako s plnoprávnými občany. Evropa proměnila rozmanitost v jeden ze svých ústavních rysů, a právě proto má na svět takový vliv. Ochrana této podstaty je nejlepším způsobem, jak uctít památku obětí teroru, ať už jsou z Londýna Šarm aš-Šajchu, Madridu, Casablanky nebo New Yorku.