LONDÝN – Před rokem se mrňavá Gruzie pokusila opětovně získat kontrolu nad svou odtrženeckou enklávou Jižní Osetie. Rusové gruzínskou armádu rychle vytlačili, za což od Západu sklidili téměř všeobecné odsouzení. Jižní Osetie společně s Abcházií (celkový počet obyvatel na obou územích 300 000) promptně vyhlásily „nezávislost“, založily dva nové fiktivní suverénní státy a zajistily si všechny formální znaky státnosti: národní hrdiny, pestrobarevné uniformy, hymny, vlajky, hraniční přechody, vojenské síly, prezidenty, parlamenty a především nové příležitosti k pašeráctví a korupci.

Nezávislost Abcházie a Jižní Osetie zatím uznávají pouze Rusko a Nikaragua. Uznání Ruskem bylo přitom všeobecně pokládáno za odplatu za to, že Západ počátkem loňského roku uznal Kosovo (odtrženecká provincie Srbska, počet obyvatel 2 miliony).

Zhruba 1500 kilometrů západně od Gruzie pak leží Moldavsko (počet obyvatel 3,5 milionu), sevřené mezi Rumunskem a Ukrajinou. V roce 1812 je anektovalo carské Rusko, v roce 1918 se připojilo k Rumunsku, v roce 1940 je znovu anektoval Sovětský svaz a v roce 1991 získalo nezávislost na Moskvě. Je členem Organizace spojených národů, Rady Evropy, Světové obchodní organizace, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě a řady dalších prestižních mezinárodních institucí.

Největším zdrojem hrdosti Moldavanů je král Štěpán III. Veliký, který ve slavné bitvě v patnáctém století porazil Osmany. Kromě toho vyrábí tato země docela dobré víno. Ze své nedávné návštěvy hlavního města Kišiněva jsem si odnesl trvalou vzpomínku na předvolební plakát jednoho místního politika jménem Lupu, který si držel před očima brýle – nebylo zřejmé, zda tím chtěl naznačit vize, anebo vlastní moudrost.

Chcete-li se dostat do Moldavska z Oděsy (dnes území Ukrajiny), musíte projet samozvanou „republikou“ Podněstří (počet obyvatel 700 000), pásem země na severním břehu řeky Dněstr. Hranici podněsterské suverenity tvoří shluk oprýskaných budov, rezavý drát a špinavá toaleta.

Průjezd tímto zchátralým, ale personálně dobře vybaveným hraničním přechodem se neobešel bez orazítkování spousty dokumentů a rozdávání úplatků na všechny strany, kterýžto proces se opakoval i při odjezdu z této „republiky“. Většinu ekonomiky vlastní neprůhledná firma mafiánského typu s názvem „Šerif“. Proslýchá se, že má úzké vazby na prezidenta a jeho rodinu. V hlavním městě Tiraspolu vybudovala obrovský fotbalový stadion, který jako by symbolizoval podněsterskou mužnost. Zbytek světa Podněstří neuznává a jeho „nezávislost“ zajišťuje ruská vojenská posádka.

Na světě žije asi šest miliard lidí. Představme si, že by se všichni rozdělili do nezávislých politických útvarů po dvou milionech obyvatel. Vzniklo by tak 3000 mikrostátů, z nichž každý by odmítal uznat jakoukoliv suverenitu nadřazenou své vlastní. Pochopitelně by to byl recept na globální anarchii.

Přesto je trendem uplynulého století setrvalé zvyšování počtu malých států, hlavně v důsledku národních revolt vůči mnohonárodnostním impériím: poslední vlna zakládání států přišla po rozpadu SSSR. I v dávno založených státech, jako je Velká Británie, však dnes existují silná odtrženecká hnutí. Politický život světa se vrací k jisté formě kmenové pospolitosti, přestože se ekonomický život stále více globalizuje.

Kladení rovnítka mezi stát a národ je projevem novodobého arcikacířství. „Národ“ je ve své podstatě etnolingvistická – a někdy i náboženská – entita, a protože se jeho kultura přenáší prostřednictvím jazyka a liturgie, má každý národ vlastní charakteristické kulturní dějiny, které lze využívat i zneužívat, čerpat z nich nebo je objevovat.

Stát je naopak politickým konstruktem, který byl vytvořen s cílem udržet mír na hospodářsky životaschopném území. „Národů“, ať už skutečných nebo potenciálních, je jednoduše příliš mnoho, než aby mohly tvořit základ světového systému států – v neposlední řadě i proto, že mnohé z nich se po celá staletí míchaly dohromady, takže je už nelze rozplést.

Mikrostáty nelze nikdy učinit tak malé, aby uspokojily standardy kulturní integrity zdůrazňované obhájci jejich existence. Dělení mnohonárodnostních států je proto falešný přístup. Cesta vpřed spočívá v demokratických formách federalismu, který dokáže zachovat centrální autoritu postačující pro účely státnosti a současně respektuje místní a regionální kultury.

Dnešní vzestup mikronacionalismu není jen důsledkem vzpoury vůči impériím: je to i vzpoura vůči globalizaci. Představa, že hlavní funkcí moderních států je umísťovat své občany na globálním trhu, jemuž vévodí imperativy efektivity a láce bez ohledu na škody na neekonomických aktivitách, se setkává se všeobecným odporem. Tento pocit ještě sílí, když se z globální ekonomiky stává globální kasino. Národní sebeutvrzení je způsobem, jak bojovat proti neosobním silám a vzdáleným autoritám.

Globalizace slibuje zejména rozvojovým zemím příliš velký růst prosperity, než aby byla zavržena. Poučení ze současné krize však zní, že budeme muset vyvinout takové formy globálního ekonomického vládnutí, které dokážou řídit, regulovat a změkčovat kreativní, ale často i ničivé síly uvolňované globálním trhem. Při absenci reálné světové vlády toho lze dosáhnout pouze prostřednictvím spolupráce mezi státy. Čím méně „suverénů“ na světě bude, tím snáze se bude zajišťovat jejich nezbytná spolupráce.

Dohoda z Bretton Woods z roku 1944, která položila institucionální základy poválečné ekonomiky, byla možná díky tomu, že karty rozdávaly Spojené státy a Velká Británie. Když se objevily námitky proti tomu, že se v přípravném výboru objevila Kuba, poznamenal americký zástupce Harry Dexter White, že Kuba má za úkol poskytovat doutníky.

Takto kavalírský přístup k volání menších mocností po tom, aby je bylo více slyšet, už není možný. Znamená to však, že fasády států budou muset být chatrnější a záminky k jejich vzniku důmyslnější. Nebudeme-li sami sebe obelhávat v otázce, kde leží skutečná moc, pak nechť je prezidentů a parlamentů habaděj, pokud z toho budou mít lidé dobrý pocit.