CAMBRIDGE – Evropská hospodářská a měnová unie (EMU) a euro již brzy oslaví své desáté výročí. Euro bylo zavedeno bez vážných problémů a od té doby funguje dobře, přičemž Evropská centrální banka definuje jako svůj jediný mandát nízkou inflaci.

Současná ekonomická krize však může představovat zatěžkávací zkoušku schopnosti eura přežít i v obtížnějších dobách. Krize by sice mohla posílit instituce zaštiťované EMU, ale také by mohla vytvořit četná rizika, jichž si musí být členské země vědomy, pokud se jim chtějí vyhnout.

Hlavním problémem je skutečnost, že se podmínky v jednotlivých členských zemích EMU mohou vyvíjet velmi odlišně. Někteří národní političtí představitelé by pak mohli dospět k závěru, že jejich země na tom bude lépe, pokud zavede jinou sadu politických přístupů než ostatní členové. Současné rozdíly v úrokových sazbách vládních dluhopisů v zemích eurozóny ukazují, že finanční trhy pokládají rozpad za reálnou možnost. Desetileté vládní dluhopisy v Řecku a Irsku například nesou o bezmála plný procentní bod více než srovnatelné německé dluhopisy – a úroková sazba v Itálii je téměř stejně vysoká.

Z minulosti samozřejmě známe mnoho případů, kdy se měnové unie nebo státy s jedinou měnou rozpadly. A ačkoliv existují technické i právní důvody, proč by takové odštěpení bylo pro členskou zemi EMU složitější, lze jen těžko pochybovat, že kdyby určitá země opravdu chtěla, mohla by z měnové unie vystoupit.

Nejočividnějším důvodem, proč by se země mohla pro takový krok rozhodnout, je snaha vyhnout se monetární politice typu „stejný lék pro všechny“, která vyplývá z existence jednotné měny. Země, jejíž ekonomika prodělá v následujících několika letech hlubokou recesi a vzniknou obavy, že tato recese bude chronická, by mohla cítit pokušení vystoupit z EMU ve snaze zmírnit monetární podmínky a devalvovat svou měnu. Takový krok může a nemusí být ekonomicky rozumný, ale země nacházející se v těžkém hospodářském poklesu by každopádně mohla podobné politické rozhodnutí učinit.

Dalším důvodem, proč by určitá země mohla mít zájem vystoupit z EMU, je Pakt stability a růstu, který omezuje fiskální deficity členských zemí eurozóny. V případě vážného poklesu by země mohla mít zájem vést tradiční keynesiánskou politiku v podobě rozsáhlého a schodkově financovaného fiskálního stimulu. Pakt stability a růstu je sice natolik pružný, že umožňuje určitý deficitní stimul, avšak země by se přesto mohla cítit omezena, poněvadž nemůže jednat tak agresivně, jak by si přála.

Současná finanční krize vyvolává ještě jeden problém: absenci jasného „věřitele poslední instance“. Uvidíme, nakolik ochotně bude ECB poskytovat národním centrálním bankám eura v takovém objemu, jaký je zapotřebí k tomu, aby banka zcela plnila tuto roli. Pokud určitá země uvidí, že její banky krachují, protože jim její centrální banka není schopna půjčit dostatek prostředků, může se rozhodnout vystoupit z EMU, aby národní centrální banka mohla poskytovat takové množství místní měny, jaké pokládá za nezbytné.

Kvůli současné hospodářské krizi se navíc znovu hovoří o otázce, zda je potřebné, aby měla Evropská unie berní úřad. Ať už je logika takového návrhu jakákoliv, otevřely by se tím dveře k mnohem většímu přerozdělování příjmů. Země s vysokými příjmy by to mohly považovat za dostatečný důvod k vystoupení.

A i když oficiální činitelé nechtějí euro opustit, mohou k tomu dospět v důsledku strategické snahy přimět jiné země, aby souhlasily se změnou určité politiky. Země, která je přesvědčena, že monetární nebo fiskální politika je příliš přísná, může pohrozit vystoupením, pokud se tato politika nezmění.

Je-li zmíněnou zemí Německo nebo Francie, je takové riziko očividně značné. Také v případě menších zemí však může jít o vážnou hrozbu, protože to může být pokládáno za začátek konce. Jakýkoliv typ země by tedy mohl s touto hrozbou vyrukovat v naději, že to postačí k tomu, aby kolegové z EMU souhlasili se změnou politiky požadovanou touto zemí. Riziko samozřejmě spočívá v tom, ostatní země se nemusí nechat zastrašit. Vyhrožující stát by se pak musel rozhodnout, zda přijme pokořující porážku a zůstane, nebo zda se bude chovat „zásadově“ a vystoupí.

Toto vše předpokládá, že vedoucí političtí představitelé zvolí jen takovou změnu politiky, o které se domnívají, že bude v dlouhodobém zájmu jejich státu. Existuje však také riziko, že někteří politici budou jednat výlučně ve vlastním zájmu a využijí hospodářského poklesu jako příležitosti ke svému zvolení tím, že budou slibovat vystoupení země z EMU nebo tvrdit, že tímto vystoupením pohrozí, pokud ostatní členské země nepřistoupí na jimi navrhované změny politiky.

Žádné z těchto rizik pochopitelně neznamená, že se monetární unie nevyhnutelně stane obětí současného těžkého hospodářského poklesu. Pokles však bude pro euro těžší zkouškou než kterákoliv jiná událost, jež tuto měnu během prvních deseti let potkala.

Copyright: Project Syndicate, 2008.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.